Kapitola první - Scénář číslo nula

[name=XXX]Seo-jun Park[/name]

Křik, řev, krev a strach. Všechno to nastalo tak rychle, že se tomu ani nemohl víc věnovat. Ale začal si uvědomovat něco zásadního. Tohle není nic falešného nebo něco, co by normální lidé svrhli na sen. Jak probíhal mezi lidmi a snažil se jim vyhýbat, začal si postupně v hlavě tvořit plán. A to ten, že se zřejmě za těch 30 minut domů nedostane. Musel začít tedy improvizovat. Všiml si, jak někteří lid zabíhali do okolních obchodů nebo metra. To mu přišlo jako sebevražda. Čekání určitě nemohlo být řešení této katastrofy. Proto se rozhodl, že se prostě nezastaví. Ale to mu vzápětí okamžitě znemožnil přerostlý šváb. Kromě toho, že zřejmě baštil nějakou chudinku, ostatní lidé kolem něj padali jak mouchy. Měl tedy zřejmě štěstí, že se s ním nesetkal jako první. Když se tedy chtěl otočit a vběhnout někam jinam do ulice, skoro ho srazil nějakej proutek. A potom si všiml toho davu, co se za ním řítil. Ne, nemohl na ulici zůstat. Proto se rozhodl, že vběhne do obchodního centra. To mělo výhodu, že mělo vícero východů než menší obchody, a hlavně, mohl tam najít třeba požární sekeru. Jestli to tedy šlo, tak v obchoďáku se spíš snažil najít nějaké požární schodiště.

Suiriyu

Přestože to byl tvrďák, pociťoval nezvyklý strach. Stále trochu váhal, jestli se mu to nezdá a jen si na sebe nezval svůj Vison pro. Ale vzhledem k tomu, že i čichem cítil zápách krve, začínal si být jistý, že tohle je nová realita. Dokonce cítil, jak se začíná potit a adrenalin se mu pomalu vlívá do žil. V prvních sekundách se nedokázal skoro vůbec pohnout, jak ho strach zmrazil a tělu se nechtělo hýbat. Ale v moment, kdy vyskočil adrenalin a jeho mozek začínal chápat hru na přežití, přestal přemýšlet a začal konat. Pomalu se začal plazit pryč z budovy, aby nevydával žádný zvuk a rozhodl se, že se proplazí do vzdálenějších stánků, kde bude mít lepší přehled o situaci. Neviděl v okolí něco použitelného na bránění?

Akihiko, Misaki >

Masivní dopravní zácpa se v takové situaci dala docela dobře očekávat, protože většinou stačilo i mnohem míň k tomu, aby se silnice takhle zasekly. Akihikovi to dovolilo vyhnout se davům, takže cesta směrem k obchodnímu centru se obešla víceméně bez překážek.
Akihiko si všiml toho, že se před ním ve výšce zhruba tří metrů objevila interface tabulka, kde bylo napsáno.


Text pak zase zmizel a na to, co přesně to znamenalo, si Akihiko asi musel přijít sám.

Co se Misaki týkalo, tak bylo velice úctyhodné, že s Akihikem dokázala udržet krok. Kvůli kombinaci svého úboru a obuvi neměla šanci využít stejného způsobu cesty, protože by si při tom pravděpodobně ublížila a zrovna teď se zlomená noha fakt nehodila. Znamenalo to tedy, že se musela prodírat davem, což samo o sobě bylo dost na houby, protože několikrát dostala loket do těla a jednou jí dokonce i někdo praštil do obličeje, což zanechalo jeden nehezký šrám na jejím hezkém obličeji. Šla si však pevně za svým zeleným cílem a tohle byla oběť, jakou prostě musela příjmout.
Co se těch vos týkalo, tak měly naštěstí docela hodně cílů, kterým se mohli věnovat, zatímco si to dvojice zamířila k obchoďáku. Možná by věci byly jinak, kdyby se rozhodli třeba pro metro, kdo ví. Pro teď se jim každopádně podařilo dostat pryč od toho největšího nebezpečí.

A tak dorazili k masivní budově, do které se už stihlo nahrnout dalších pár set lidí. Touhle dobou mohlo zbývat tak patnáct minut, což pořád nebylo great, ale znamenalo to, že už jsou v půlce a pokud teď nepodlehnout nějakému zaváhání, tak mají šanci dostat se až ke konci tohoto hrůzostrašného scénáře.

Dostat se dovnitř znamenalo prodírat se davem, ale Akihiko už ukázal, že tady se na slušnost nehraje a rozhodl se být fyzický. Pokud se ho Misaki držela, tak neměla problém protáhnout se dovnitř přes skupinu, která se teď zasekla ve dveřích.
Uvnitř obchodního střediska to vypadalo tak, jak si dokážete představit. Spousta obchodů s oblečením, kosmetikou, všemožnými pomůckami různých druhů, restaurace, kavárny, hračkárny, zverimexy...Co vás napadne.
Byla tu velká spousta míst, kam se dalo dobře zašít a patnáct minut by se tam přečkat dalo. Teoreticky. Taky tu byla možnost zkusit se nějak vybavit nebo nabrat potřebné zásoby.

Shin >

Když Shin potvrdil, že skutečné patří k policejnímu sboru, mladík si oddechl. Ne že by se teď cítil bezpečně nebo něco, ale je jedna věc, když jste v nebezpečí života sami a nebo s člověkem, který skládal přísahu, že bude pomáhat a chránit.
Paní se chudinka třásla a bylo na ní vidět, že je z celé situace v šoku. Shin si toho možná nevšiml, když skákal dovnitř, ale když se teď podíval ven, zahlédl, že přímo před vchodem leží dvě těla ve stejném stavu, v jakém teď byla zhruba polovina populace celého okolí. Náhlá a nečekaná smrt je vždycky tragédie, ale tohle bylo něco trochu jiného. Tohle byl masakr a byl zcela úmyslný. S psychikou člověka to může udělat šílené věci a tady paní prodavačka patrně patřila k těm slabším povahám. Právě proto chvíli trvalo, než se plně dokázala soustředit na Shinovy otázky. "Dveře...Ano, ano. Klíče," pronesla zmateně a začala se rozhlížet všude kolem sebe.
Mezitím muž, který dostal rozkaz, bez váhání sebral židli a připlížil se s ní ke dveřím, které se pak pokusil zabarikádovat. Jenže než to stihl, tak se dveře otevřely a srazili ho i se židlí na zem...

Rin, Shin >

Při otevření dveří Rin ucítila odpor. Někdo na dveře chvíli tlačil z druhé strany, ale podařilo se jí otevřít a bez dalších problémů se dostala dovnitř. Všimla si ale, že přitom srazila nějakého chlápka k zemi a že hned vedle něj se válela židle. Nebylo vůbec těžké si vydedukovat, že se s ní snažil zablokovat dveře, což pak taky udělal. Nadšeně se netvářil a chytal se za bolavý nos, ale nevypadalo to, že by to Rin dával jakkoliv za vinu. Přece jen byli ve stejné situaci a člověk pak doufá, že kdyby byl na druhé straně, tak by se k němu zachovali stejně.
Rin si všimla, že kousek vedle ní se pod oknem krčil policista, kterého ještě před několika minutami viděla deeskalovat situaci s chlápkem, který chtěl házet ženu do popelnice. Rozhodně existovala horší společnost, jakou v dané situaci mohla mít. Třeba chlápka, který chtěl házet kouřící ženu do popelnice.
Obchod byl malé knihkupectví. Taková ta klasika - kniha na knize až ke stropu. Kromě dvojice mužů tu byli dva studenti a stařenka.
"Našla jsme je," zvolala paní a zvedla nad hlavu klíče, aby je Shin viděl. Jeden ze studentů jí pak pomohl na nohy a celá NPC skupinka se přesunula ke dveřím, které vedly hlouběji do budovy. Když je paní prodavačka odemkla, dostali se na chodbu se schodištěm, které vedlo až na střechu. Budova mohla mít dohromady kolem pěti pater.

Seojun >

Myšlenky mladého korejce se potvrdily takřka okamžitě, protože sotva se rozběhl směr obchodní centrum, uviděl, jak do metra zamířily dvě přerostlé vosy a začaly po cestě masakrovat všechno, co se jim připletlo do cesty.
Protože to tady Seojun dost dobře znal, mohl se k obchoďáku dostat postraními uličkami. Občas se tudy prolézalo dost těžko, protože spousta budov bylo hodně blízko u sebe, ale nebylo to nic, co by s trochou zadrženého dechnu nezvládl.
Dostal se na vedlejší parkoviště, které stálo ze strany velké obchodní budovy a už teď si všiml toho, že se jeho chytré přemýšlení vyplatilo, protože tu skoro nikdo nebyl. Viděl v dálce utíkat davy lidí, ale jeho směrem nikdo nešel, protože tahle cesta prostě nebyla tak zřejmá a člověk v panice většinou není dost vypočítavý na to, aby přicházel s nějakým komplexnějším řešením situace.
Seojun si všiml toho, že se kousek nad jeho hlavou objevila tabulka, kde bylo napsáno -



Text pak zase zmizel a pokud se Seojun rozhodl pokračovat po požárním schodišti, tak neměl problém dostat se dovnitř. Musel jen projít chodbou pro zaměstnance, kterou se pak už dostal dovnitř centra. Tam už to ale zase byla hlava na hlavě.

Suiriyu >

Wyverna s nataženou hlavou čmuchala uvnitř stánku, ale pach krve pana kuchaře zřejmě překryl všechno ostatní a tak se Suiriyuovi podařilo proplazit se do druhé části fast foodu - do kuchyně. A pokud přímo hledal něco, čím se bude bránit, tak zrovna tady to byla docela výhra v loterii. Všechny možné velikosti nožů, kladívka na maso. Pánev údajně taky dokázala napáchat poměrně velkou neplechu, když se s ní člověk dobře trefí.
Létající monstrum ale nejspíš muselo mít slušnou intuici, protože i přes to, že žádné chodící jídlo nevidělo, nepřestávalo hledat. Bylo jen na Suiriyuovi, jestli situaci přečká a počká na to, až bestie odletí pryč a nebo se pokusí udělat něco nemyslitelného.

[name=akihiko]Taguchi Akihiko[/name]

Jeho alternativní cesta po střechách aut se ukázala jako dobrý tah a vyhnul se tak prodírání davem. To bylo dobře i pro dav, protože už ho začínal pěkně srát a bál se o svůj život, takže by mohlo přejít i na použití věci co měl u pasu. Když seskočil z posledního auta, tak se znovu objevil nějaký interface. Nebylo to nic dlouhého na zapamatování a proto bude mít čas se nad tím zamyslet až nebude na volném prostranství jako jednohubka na talíři. Z jedničky mu to neříkalo nic. Zamířil si to tedy ke vchodu obchoďáku, kde se mu za pomocí uplatnění nějaké fyzické síly podařilo dostat dovnitř. Bylo mu docela jasné, jak si bude většina lidí počínat. Všichni přece viděli nějaké postapokalyptické filmy a bylo jasné, jaké obchody budou plné lidí. On měl ale přímou zkušenost s tímhle místem a věděl, kde by mohl najít všechno co je potřeba na jednom místě a dost možná bez lidí. Hned za hlavním vchodem se tedy odporoučel ke dveřím s nápisem "Pouze pro zaměstnance", ale japonsky ofc, a vypravil se směrem dolů. Každý takový obchoďák měl velkou podzemní garáž pro velké auta, která zde skládali všechno zboží, které se až následně různě dopravovalo do konkrétních obchůdku nahoře. A on moc dobře věděl o tomhle konkrétním, občas tu pomáhal skládat ryby. Hned za už zmíněnými dveřmi sáhl do vnitřní kapsy bundy pro krabičku cigaret. Prvně se koukal na krabičku, jak se mu třepe aj s rukou. Druhou rukou si třepající ruku pevně chytil. Po pár vteřinách už s klidnějšími ruky sáhl pro cigaretu, zápálil si a podíval se na schody co vedli dolů. Jeho cílem nyní nebylo sehnat si zásoby, soustředil se pouze na to přežít. A proto se chtěl dostat právě na ono parkoviště, kde se dalo schovat mezi auty nebo dokonce v nich. Ale prvně mu přišlo jako dobrej nápad za sebou nějak zevnitř zabezpečit ony dveře a proto se podíval jestli na nich není zámek nebo někde není nějaká tyč či něco těžkého, co by za dveře mohl zkusit přesunout. Ano, dalo se sem furt dotat z vyšších nebo nižších pater, ale většina lidí o tomhle místě netušila a když už, tak by je mohli lákat právě tyhle dveře. A nebo ho taky někdo mohl vidět a jít za ním, že jo.

[name=shin]Shiroyama Shin[/name]

Shin rozdal nějaké úkoly, rozhodil nějaké otázky, podal i nějaký slib a příkazy. Mladík vypadal, že si trochu oddychl, když tam měl spolu policistu, a nebylo se čemu divit - ono je mnohem jednodušší se uklidnit, když v ohrožení života za vás někdo jiný dělá rozhodnutí. Když na vás ta tíha je, bojíte se udělat jakýkoli krok. Když není a prostě posloucháte, jde to mnohem lépe. Každopádně, chlapík se hnedka chopil židle, zatímco stařence chvilku trvalo se dostat do chodu. To bylo v pořádku. Shin navíc využil trochu další psychologickou taktiku, a to fakt, že když vám 'lídr' dá nějaký úkol, vaše mysl se může soustředit na něj a ne na tu pohromu kolem, ze strachu se stává adrenalin, a adrenalin v takovýchto situacích pomáhá.
Tak jako tak, dveře se prudce rozletěly a Shin tam zamířil svoji pistolí, než dveřmi rychle prošla nějaká dívka. [rec=shin]"Rychle."[/rec] syknul jen na ní, a položil zbraň zase dolů, a chlápek naštěstí i přes ránu pokračoval ve svém úkolu, a tak dveře nejen zavřel, ale pak tam tu židli i strčil. Jasné, nějaké velké mostrum to rozhodně rozrazí, ale plán byl spíš ho zpomalit a získat si případné varování. A taky tu možnost, že monstrum se bude soustředit na lidi venku, kteří byli mnohem jednodušší kořistí než zabarikádované dveře, které dají chvilku rozrazit, a pak, kdo ví, jestli za nimi vůbec někdo je.
V tu chvíli babuša našla své klíče, a tak se skupinka mohla postarat o to, že tady za nimi doopravdy nikdo nebude. [rec=shin]"Pojďme, pojďme."[/rec] povzbudil všechny, včetně té nové slečny. No questions asked, teď k tomu patřila taky. Prodavačka otevřela dveře, a ocitli se tak před schodištěm, hlouběji v budově. Shin se nad tím zamyslel. [rec=shin]"Vy dva. Pomozte té paní do druhého patra."[/rec] ukázal na dvojici studentů, a sám se pak podíval v okolí. Hledal něco, co by mělo být v takových místech vždycky - hasící přístroj. Pokud ho našel, tak ho vzal a podal ho tomu chlápkovi. [rec=shin]"Kdyby se vám něco dělo, je to lepší, než být beze zbraně."[/rec] řekl mu k tomu s přikývnutím, a pak pokynul i dívce a jemu a také se vydali do druhého patra.
Tam se Shin také rozhlédl, jestli neuvidí něco velkého a důležitého. Pokud tam něco bylo, bylo potřeba na to samozřejmě reagovat. Pokud ne, tak přikývl. [rec=shin]"Schovejte se tady pod schody. Tak. Tiše jako myšky. Já půjdu nahoru obhlédnout, co jsou naše možnosti."[/rec] řekl jim prostě, a sám se se zbraní vytasenou vydal nahoru, směrem až na střechu. Proč do druhého patra? Protože pokud se něco prorazí dovnitř, prorazí se to nejpravděpodobněji v prvním, a hnedka skrýš neodhalí. Třeba se otočí a půjdou dál. Proč je nebrat s sebou nahoru? Protože to bylo riskantní. Za a tahat stařenku tolik pater nebylo nic skvělého nikdy, za b, Shin viděl přinejmenším jedno létající monstrum, takže střecha vůbec nemusela být výhodným místem, za c, pokud se budova zhroutí, přežít to z druhého patra je mnohem lepší šance, než ze střechy.
A proč tam nezůstat s ostatními? Protože pokud se něco podělá, bylo by dobré vědět, jestli mají možnosti pokračovat někam dál, jestli se třeba někde budovy spojují, jestli je střecha dobrým místem, kde to přečkat.. to všechno byly otazníky, na které Shinova mysl prostě chtěla mít odpovědi. Uvědomoval si, že dost možná tím, že je tam nechá, jim může podepsat osud, ale stejně tak by jim ho mohl podepsat tím, že je vytáhne nahoru. Nešlo nic. Tady bylo každé rozhodnutí risk, a lepší udělat nějaké, než žádné a doufat.
A tak tedy Shin postupoval nahoru, obhlížejíc všechny chodby a místa, kterými chodil, jestli tam nenajde lepší skrýš, cestu někam do budov dál, nebo něco podobného, a pokud ne, tak mířil až na střechu.

[name=misaki]Watanabe Misaki[/name]

Misaki měla jednoduchý plán, následovat barevnou hlavu, protože už měl jednou v životě štěstí, alespoň dle jeho vyprávění. Fajn, nebyl to jediný důvod, narozdíl od 99% procent lidí nepanikařil zase tak viditelně a vypadalo to, že měl plán. Byl to dobrý plán? Byl to špatný plán? Na to se teď nikdo neptal, byl to plán, kterého hodlala využít ve svůj prospěch. Nemluvě o tom, že byl určitě šikovný v určitých oblastech, které by se v nadcházejících chvílích mohly hodit. Ano, už zjistila, že jí chybí část vybavení kabelky. I když upřímně, jestli situaci analyzovala dobře, byla jí teď ta kabelka platná asi jen jako velmi neforemná zbraň. A to nebylo úplně výhodné.
Horší bylo, že do obchoďáku se navalilo přehršel lidí. Trochu někde ve skrytu duše doufala, že jich to eliminuje víc, ale to bylo jen tím, že občas ztrácela víru v lidskou rasu. Ne, nyní vážně, i ona byla na hranici s nervy a možná stačilo jen trochu, aby se schoulila někde v rožku a rozbrečela se. Jenže ona chtěla žít.
Během cesty obchoďákem rychle popadla aspoň smeták, který se tam někde určitě válel, protože nebyl obchoďák, kde by se aspoň na 5ti místech nenarazilo na kluzkou podlahu a bábu se smetákem a kýblem na kolečkách. V hodně divokých představách to mohla být její improvizovaná zbraň.
Všimla si, že maník s cigárama nemířil vyrabovat první dostupný obchod. To jí trochu překvapilo, předpokládala, že se pokusí získat taktickou výhodu a vybavit se dokud to šlo. Místo toho to vypadalo, že to hodlal hrát na čas, protože když se dostala konečně k němu, právě lezl do dveří určených jen pro personál.
[rec=misaki]"Počkej na mě, jdu s tebou, šťastlivče!"[/rec] zvolala a nahrnula se vší silou za ním dovnitř, zatímco smetákem případně flákla další lidi, co by se k nim chtěli přidat. Nemůže rekrutovat nějaké neznámé charaktery, ne?
[rec=misaki]"Použíj tohle," [/rec]prohlásila a podala mu instinktivně smeták, aby s ním zablokoval otevírání dveří. Už byla trochu zadýchaná.

[name=rin]Hasegawa Rin[/name]

Rin vyhledala nejbližší obchod a vrazila do dveří. Skoro do nich spíš tedy narazila, jak se nečekaně setkala s odporem na druhé straně a kdyby ten na poslední chvíli nepovolil, tak by asi skončila sedět na zadely venku mezi těmi mrtvolami, kterých si v tom svém utíkání do nějakého úkrytu ani nevšimla. 
Naštěstí se jí nic nestalo a dovnitř se přeci jen dostala. Takové štěstí už ale neměl jakýsi úředník, kterého tak praštila těmi dveřmi do nosu a shodila na zem. Na jednu stranu bylo dobře, že byli v krizové situaci. Kdyby tohle bylo normální úterý, tak by jí ten chlapík mohl zažalovat za ublížení na zdraví. [rec=rin]"Pardon, omlouvám...."[/rec] omlouvala se mu hned, než zpozorovala zbraň mířící na její osobu a zvedla ruce. To by byl pořádný pech, kdyby při útěku před monstry skončila s kulkou mezi očima. Asi jako utopit se při požáru.
Kulka se díky bohu ale nekonala a muž, ve kterém Rin poznala onoho policistu, který před tím řešil tu velmi bizardní situaci venku, než se objevila tahle ještě mnohem více bizardnější, sklopil svou zbraň. Tak jako tak Rin spěšně pomohla úředníkovi na nohy, jestli se nechal a pak mu i pomohla zabarikádovat ty dveře...well...židlí. Na to se Rin popravdě dívala trochu skepticky. Než se ale stihla podívat, čím by tu jejich barikádu tam posílila, začal je policista popohánět zadními dveřmi hlouběji do budovy. No a kdo byla Rin, aby neuposlechla strážce zákona. Ne, že by se jí tu chtělo zůstávat samotné anyway.
A tak Rin s ostatními prošla/proběhla, jak jen situace dovolovala, dveřmi Během toho si i stihla všimnou, s kým vším že to tam vlastně teď trčí. Policista, úředník, stařenka a dva studenti z jiné školy než té, kde Rin učila. To jí přimělo vzpomenou si na své studenty. Jestli se také ocitli v podobném hororu jako ona.
Každopádně studenti dostali za úkol pomoci stařence o patro výš a úředník vyfasoval hasící přístroj. Good for him. A pak je pan policista ukryl všechny pod schody s tím, že on se jde podívat nahoru. Rin nevěděla, jestli je to dobrý nebo špatný nápad. Ale co si budeme...v téhle situaci si nikdo nemohl být jistý, jestli je něco dobrý nebo špatný plán. Záleželo jen na tom, že někdo nějaký nápad nebo rovnou i plán měl. A ona sama by žádný momentálně nevymyslela.
A tak na srozuměnou přikývla. [rec=rin]"Buďte opatrný."[/rec] pronesla k němu ještě, než zmizel a než se s ostatními  nasoukala pod schodiště. Musela si při tom přehodit své pouzdro ze zad dopředu, aby jím nikdo nedostal po papuly. Stačilo, že už nechtěně flákla úředníka dveřmi. V tom si také vzpomněla, že ho vůbec má s sebou a co v něm vlastně je. Ve vší té panice na něj úplně zapomněla.
No...teď měla alespoň čas a příležitost vyndat jeho obsah, když se ocitla v relativním bezpečí a tu otupující paniku postupně odstrkoval adrenalin. A tak Rin ze svého pouzdra vytáhla svůj luk a upravila si ono pouzdro do formy toulce. Bylo lepší být připraven na cokoliv, co se v těch několika dalších nekonečných minutách mělo stát, ať už se policista vrátí zpět k nim nebo ne.

[name=seojun]Seo-Jun Park[/name]

Parkoviště zřejmě bylo nejprázdnějším místem v Tokiu, neboť pro jeho překvapení, nebylo tam ani živáčka. Oddechl si a vzal to trochu s větším klidem. Nic ho nepronásledovalo, hluk davu se ztrácet v dálce a konečně mohl naplno slyšet své vlastní myšlenky. Měl tolik otázek a vzteku v sobě, že netušil, jak by měl skutečně dál pokračovat. Tohle bylo přesně to, od čeho chtěl odejít. Aby někdo jiný měl jeho život v rukách.
Skutečnost, že by někdo nechal otevřené auto s klíčky v zapalování, byla v Tokiu nulová. Proto se ani nesnažil nějaká auta kolem zkusit. Naštěstí ale uviděl požární schodiště. Chtěl k němu doběhnout, ale v prvním kroku ho zastavil nápis předním. Zřejmě další interface této bizarní hry. Netušil, co to znamená, ale mohl si jenom domyslet, že je sledován. Otázkou bylo, co to mohlo znamenat. Neměl se tedy zastavovat a utíkat dál, protože na něj mohou takto poslat další monstra? Nebo to znamenalo, že si počínal lépe než ostatní a má tak šanci uspět? Vlastě, kolik mu zbývalo času? V hlavě si rychle spočítal cestu z restaurace k obchoďáku, takže si mohl udělat poměrně zajímavý výpočet. Času do konce by mělo tedy zbývat málo. Rozhodl se tedy, že bude pokračovat dál do budovy. Parkoviště mělo výhodu, že viděl všude kolem sebe, ale taktéž to znamenalo, že na něj vidí i všechno okolo. Zřejmě by tedy nedokázal utéct nějakému rychlému monstru. Menší prostory mu tedy dávaly větší šanci na přežití.
Prošel schodištěm a vstupem pro zaměstnance, až se dostal k hlavním dveřím, které vedli do vnitřku obchodního centra. Jenom trochu pootevřel dveře, aby zkontroloval vnitřek. Hlava na hlavě. Nope, tam se mu nechce. Existovala nějaká jiná cesta?

Suiriyu

Přestaly se mu třást ruce kvůli tomu všemu adrenalinu, což bylo fajn zlepšení. Začal si prohlížet kuchyň a vybírat svoje "zbraně". V ruce mu přistála palička na maso a v druhé pánvička. Okamžitě zapnul plynový horák a začal pánvičku nenápůadně nahřívat. Pak si povšinul několika velkých nožů, což mu přišlo ještě jako lepší nápad. Vlastně to chtěl trochu všechno a nedokázal se dobře rozhodnout. Nakonec, jelikož mu to dávalo největší smysl, zůstal u nahřáté pánvičky a nože. Čekal pouze na chvíli, kdy to Wyverna peekne, aby ji rozmašíroval vařící pánvičkou a nejlépe zareazil nůž někam do oka. Ono dávalo smysl ji rozříznout cokoliv v rámci boje, ale on rád přemýšlel dopředu.

Akihiko, Misaki >

Ono to samozřejmě dávalo smysl, zadělat za sebou dveře, o tom žádná, ale pokud tady dole skutečně bude bezpečno, znamenalo to, že dost možná odsoudili nějaké životy, se kterými se o ono místo mohli podělit. Hádám, že v téhle společnosti to bylo každý sám za sebe a síla nemilosrdenství nás udrží při životě. Nesoudím, ale já se nekoukám.
Akihiko byl schopný usoudit, že koště, které mu Misaki podávala, bude stačit. Minimálně by mělo vydržet dost dlouho na to, aby jim získalo potřebný čas k přečkání téhle prekérní situace.
Pokud pokračovali dolů, tak se potvrdily Akihikovy zkušenosti v tomhle oboru. Všechno bylo přesně tak, jak si představil. Nákladní auta plná zásob. Problém byl, že tu bylo několik dalších lidí, kteří měli zřejmě podobný nápad a dostali se sem o něco dřív. Několik z nich vypadalo na zaměstnance obchoďáku, další na řidiče a několik z nich byli obyčejní civilisté. Někteří z nich měli oranžové rozlišovací vesty a chaoticky pobíhali od jednoho auta k druhému, do kterých lezli právě oni civilisté, kteří přišli se stejným nápadem jako Akihiko. Řidiči a zaměstnanci se jim v rabování nejspíš snažili zabránit, protože si asi ještě neuvědomili, že teď už jim nikdo platit nebude a ani nedostanou žádný trest za ztracené zboží. I tak se to ale dalo pochopit. Začalo to tak před patnácti minutami a ti, kteří jsou schopni adaptovat se, si už teď uvědomili, že život jaký znali do teď, byl u konce. Ne každý však disponoval takovou schopností adaptace.
Akihiko s Misaki napočítali dohromady dvacet pět lidí. Šestnáct z nich byli civilisté. Také si všimli toho, že tu bylo zaparkovaných několik běžných vozidel. Pravděpodobně zaměstnanců.

Shin, Rin >

Shin byl možná nováčkem ve své branži, ale tady byl momentálně hlavní autoritou a všichni přítomní se podle toho chovali. Bez váhání poslouchali jeho rozkazy a dělali do písmenka, co jim řekl.
Hasící přístroj tam samozřejmě byl a muž se ho zodpovědně ujal a postavil se před skupinku jako jejich hlavní ochránce v době, kdy bude Shin na svém průzkumu.
Co se přímo druhého patra týkalo, tak tam nebylo nic extra, co by stálo za řeč. Čtyři dveře, všechny zamčené, pokud se někdo pokoušel o vstup. Na konci chodby pod oknem stála vysoká květina v oranžovém květináči a na stěně mezi dvěma dveřmi byl obraz s krajinou a sluncem.
A tak se mladý policista vydal nahoru. A zatímco tam cestuje, tak na chvíli zůstaneme u Rin a skupiny, se kterou se teď schovávala pod schody.
"Nechtěl jsem vám zablokovat cestu," ozval se muž držící hasící přístroj a podíval se u toho na Rin. "Řekl mi, že je mám zadělat a v tu chvíli mi to přišlo jako dobrý nápad. Kdybych věděl, že běžíte dovnitř, tak vám otevřu." Vypadalo to, že se ohledně celé věci cítí provinile a bolavý nos byla poslední věc, která ho zajímala.
"Jmenuji se Goya Iwamoto a vy?" zeptal se a postupně si prohlédl všechny.
"Ito a tohle je Yuna," představil se student, který předtím mluvil se Shinem a představil i svoji spolužačku, která jen kývla hlavou.
"Masako," představila se i stará prodavačka.
"Těší mě," přikývl Iwamoto a znovu se otočil na Rin. "Umíte z toho střílet?" zeptal se a zaujatě si prohlížel její výbavu.

Shin se mezitím dostal až ke dveřím, které vedly na střechu. Po cestě si všiml hned několik věcí, ke kterým se bude moct vrátit, jestli bude chtít. Ve třetím patře na konci chodby viděl, že jedny dveře jsou otevřené a vychází z nic světlo. Ve čtvrtém si potom všiml toho, že narozdíl od předchozích pater tam bylo o jedny dveře navíc.
Střecha byla otevřená a pokud nahlédl ven, tak zatím neviděl nic, co by ho mohlo okamžitě ohrozit. Jestli ale vyšel ven, tak ucítil nepříjemný pocit. Takový ten, jako když vám intuice říká, že se na vás někdo dívá. Vy se pak ohlédnete, abyste si to potvrdili a z nějakého důvodu skutečně najdete pár oči, který vás sleduje. Tento pár očí měl červenou barvu a neskrývalo se za ním nic jiného než prázdnota. Jestli Shin hledal, tak našel. A nebyl to nikdo jiný, než žena s rohy, která se vznášela ve vzduchu nad střechou budovy. Sledovala Shina. Beze slova, avšak s velkým zájmem, což prozrazoval její úsměv. Nezdálo se, že by měla v úmyslu mladého policistu jakkoliv ohrozit, ale to samé se nedalo říct o monstrech, které létaly nedaleko ve vzduchu.

Seojun >

Chodba pro zaměstnance se v jednom bodu pár desítek metrů zpátky dělila, takže možnost určitě byla. Pokud se Seojun rozhodl vydat tudy, tak se dostal do jakési části střediska pro zaměstnance. Byly tu šatny, odpočinková místnost, nějaké administrativní kanceláře. Několik lidí se tu schovávali a zřejmě úspěšně, protože pokud si to Seojun dobře vypočítal, tak by teď mělo zbývat kolem dvanácti minut a to už znamenalo, že jsou pár minut za polovinou tohoto počátečního hororu.
Pozitivní bylo, že i když si ho někdo všiml, tak si hleděli svého. Šlo tu o život, takže nikdo neřešil mladého muže, který sám pravděpodobně hledal nějaké bezpečné místo.
Jedna věc ale mladíkovi musela vrtat hlavou. V tomhle ohledu dokázal přemýšlet dost dobře a dedukovat scénáře, ke kterým mohlo dojít. Ať za celou situací stál kdokoliv, tak se snažil zbavit se slabých lidí. A tohle místo - tahle budova, jich teď byla plná. Muselo být jen otázkou času, než se na ní někdo zaměří.
Pokud šel dál chodbou, tak došel až ke dveřím, u kterých byla zelená značka EXIT. Po nakouknutí mohl zjistit, že se dostal na jakousi terasu, ze které vedlo schodiště dolů. Bylo to na zadní straně obchoďáku a přímo pod Seojunem bylo parkoviště pro zaměstnance s několika vozy.
Teď když se díval ven, tak si všiml toho, že přímo směrem k budově míří nějaké podivné stádo stínů.

Suiriyu >

Šupinatá hlava si to podle čím dál hlasitějšího čmuchání mířila blíž a blíž. Nebyla dost dlouhá na to, aby se natáhla až do kuchyně, ale stačilo by to k tomu, že by se příblížila dostatečně na vyčmuchání jednoho takového Suiriyua. Ten byl však připravený.
V momentě, kdy se hlava doplazila k prahu do kuchyně, dostal Suiriyu příležitost činit a podle předchozího postu předpokládám, že tak i udělal.
Rána pánví se rozezněla celou místností a wyverzna naštvaně zavrčela. Než se ale stihla stáhnout ven, kde by pak mohla přejít do ofenzivního módu a strhnout střechu celé budovy, Suiriyu použil svoji druhou zbraň. Nůž byl ostrý - správný kuchař by totiž nikdy nepoužíval nic, s čím by se špatně krájelo. Byl to svým způsobem takový rozlučkový dárek svému věrnému zákazníkovi. Suiriyu cítil, že se zapíchl, avšak šupinaté brnění wyverny bylo dost silné, takže k žádnému kritickému zranění nedošlo. Suiriyu ale ukázal, že se nedá jen tak zadarmo.
Wyverna sebou prudce trhla a dlouhým krkem zbořila všechno, co stálo v její cestě ven. Tam se narovnala a zapištěla tak nahlas, že z toho všem okolo přejel mráz po zádech. Suiriyu věděl, že teď musí jednat. Buď se dá do pohybu a pokusí se dostat někam do bezpečí a nebo se připraví na pořádný impakt, protože wyverna se bude chtít pomstít.

[name=akihiko]Taguchi Akihiko[/name]

Než si stačil všimnou něčeho, čím zablokovat ty dveře tak se jimi prodrala ta zbohatlická holka, která po něm před tím chtěla cigaretu. Jeho první myšlenka byla vzít si to koště a vyhodit jí zpátky za dveře, ale co když tam dole bude něco, co ho bude chtít sežrat. Protočil oči, jednou rukou převzal smeták a druhou jí za ramenou přesunul za sebe od těch dveří. Smeták zapřel o kliku tak, aby se za ní nedalo vzít.
[rec=akihiko]"Fajn, drž krok. A když se něco hodně posere, tak je to každý sám za sebe."[/rec]
Jednu ruku si položil na rukojeť nože u opasku a vypravil se po schodech směrem dolů. Ta holka měla na obličeji napsáno peníze, ty teď ale nic neznamenaly. Proč by se o ní měl teda starat? Dole ho čekalo nemilé překvapení, bylo zde více lidí než čekal. Furt to bylo méně lidí než nahoře v obchoďáku, ale furt to bylo nepříjemný. Jakmile se tu začnou formovat větší skupinky, tak jsou nahraní. Na štěstí to zatím nevypadalo na nějaký extrémní chaos, přeci jen tu asi byla většina běžných lidí a i přes tuto situaci měli morální hodnoty vyšší než on. On by řekl, že se mají málo rádi. Bez nějakého slova si to tam teda nakráčel a obhlížel dodávku u které byl případně jenom jeden řidič nebo dokonce žádný. No jednoduše se dostal do blízosti dodávky s nejméně řidiči co jí bránili, furt ale dost daleko od ní, aby nevzbudil podezření. Měl to být jen jeho případný záchraný point, neměl v plánu jí teď dobývat. Jestli teda nebyla úplně bez ochrany řidiče, do té by se pustil rád.

[name=shin]Shiroyama Shin[/name]

Teď rozhodně nebyla chvíle, kdy na sebe nahlížet jako na nováčka. A tak to Shin ani nedělal, byl cvičeným profesionálem... v úplně jiné kategorii kriminalistiky, než byla nějaká přímá akce, ale co se dalo dělat. Pořád měl krizová cvičení a snažil se držet nějakých metod ať už pro vlastní uklidnění, tak i pro to, jak se snažil pomoci ostatním. A ostatní viditelně rádi předali zodpovědnost někomu, kdo aspoň vypadal, že ví, co dělá. To on Shin popravdě věděl. A věděl, že nic z toho není jistota, ale že v každém malém rozhodnutí je risk.
Druhé patro vypadalo tak nějak tak bezpečně, jak jen mohlo být v tomhle případě. A žádná okna, žádný přístup přímo na ulici. To bylo dobré. Shin tak vzal ten hasicí přístroj, a vrazil ho tomu, co z té skupinky vypadal nejsilnější a taky ochotný se pustit do akce a pokusil se tímhle pomoci ostatním. Ono bylo velmi jednoduché v takovouhle situaci jít každý sám za sebe, ale pravda byla taková, že ve skupině a pro skupinu se vždycky rvalo líp. Byla to extra motivace pro hlavu soustředit se na úkoly a nesoustředit se na to, jak blízko smrti jeden může v jakýkoli moment být.
Shin každopádně tedy předal jak přístroj, tak instrukce, a vydal se sám nahoru. A ano, hasák nebyl nejlepší zbraní, ale mít něco těžkého kovového, s kým někoho praštit, to bylo vždycky lepší než nic. A mělo to bonusový elementální range attack! No neber to. Tak jako tak, Shin koukal v každém patře, co by mohl najít. V dalším patře našel otevřené dveře. Popravdě, tam se pozastavil, nakouknul dovnitř, a pokud tam na něj nekoukalo monstrum, tak je prostě zavřel. Opět, dávalo to vrstvu navíc mezi případným oknem někde v bytě a skupinkou v patře pod ním, kde by alespoň měli kdyžtak mít varování hluku, jak někdo ty dveře ničí.
V dalším patře pak byly dveře navíc, a mladý detektiv se rozhodl, že tam se půjde podívat až po střeše, což in hindsight nebyl ideální nápad, ale to se nedalo nic dělat, jedno z mnoha rozhodnutí. A tak místo toho vylezl až na střechu. Shin první nakouknul ven, a neviděl žádné monstrum, co by šlo přímo po něm, nebo něco, co by se na střeše nacházelo, a tak vyšel ven. Tam se ho chopil jeden jasný pocit - jsi pozorován. Shin pořádně polknul, a ohlédl se kolem sebe. Nehledal dlouho zdroj tohohle pocitu. [myslenky=shin]'Ah. Shit.'[/myslenky] prošlo mu jen hlavou, když ji tam viděl. To bylo perfektně neideální, a v tu chvíli, jakoby se kolem zmrazil čas, jak Shin rychle šrotoval. Nemohl se teď vrátit zpátky do budovy. Udělal by z ní naprosto cíl, když teď hlavní bad viděla, že tam někdo je a přímo před ní. Ohrozilo by to tam všechny - naopak, když zůstane venku, mohl by převzít nějakou pozornost. Zato ale sám chtěl přežít, takže koukal na další dva body - jestli někde neuvidí, kolik ještě zbývalo času. A pokud ne, tak druhá věc co hledal byla, jestli bylo na střeše kde se schovat, případně, jestli tam třeba někde kolem nebyla další střecha, na kterou přeskočit nebo přelézt.
A teď, část druhá... jak si získat nějaký čas. Koneckonců, o čas přeci nejvíc šlo. Shin pohlédl na nebe na tu zvědavě se na něj dívající démon-whoever. [rec=shin]"Je tohle přežití nejsilnějších, a nebo náhodné snížení populace?"[/rec] zeptal se nahlas. Jestli jeho hlava má prasknout, tak unlucky, ale nezdálo se mu, že by utekl tak jako tak, pokud se ženská rozhodne, že neuteče. A Shina napadlo, když ji porovnal s jinými seriovými vrahy... ženská se rozhodně zdála velmi egocentrická, zdála se, že její nejlepší přítel je ona sama, zdála se, že rozhodně si o sobě hodně myslí, jak je lepší a zaslouženější než ostatní. A co tihle lidé dělali nejraději, s čím si nemohli pomoct?
S mluvením. S otíráním svojí povýšenosti lidem okolo. Vlastní monology - poslouchat sám sebe mluvit. Shin se tady ocitl přímo v tlamě lva, a tak nebylo moc co ztratit. Tohle byl nejlogičtější nápad, co k němu přišel.

[name=rin]Hasegawa Rin[/name]

Rin s ostatními přeživšími vystoupala po schodech do druhého patra, kde je policista uklidil pod schody, zatímco sám šel neohroženě zkontrolovat vyšší patra a střechu. No...snad ho tam nic nesežere, přeci jen nějaká ta monstra uměla bohužel létat.
Tak jako tak Rin to, že se ocitla v úkrytu...i když nebyl zrovna dokonalý, přeci jen to nebyl žádný bezpečnostní bunkr...pomohlo se alespoň trochu vymanit ze spárů paniky. Vzpomněla si tak i na svůj luk a to, že by se mohl hodit, kdyby šlo něco ještě víc špatně, než už se dělo. A tak si tam svou zbraň připravila, aby byla ready jednat, kdyby bylo potřeba, a chudák úředník s hasičákem nebylo to jediné, co je chránilo. 
Každopádně jak tam tak čekali, až tahle hrůza skončí nebo se alespoň vrátí pan policista, rozproudil úředník trochu konverzaci. Což byl moc dobrý nápad z hlediska potlačení strachu, paniky a beznaděje. Zaměřit jejich mysl na něco jiného než na vraždící monstra a umírající lidi. Na stranu druhou většinou to nevěstí nic dobrého, když random npcčka v survival prostředí dostanou jména. 
Tak jako tak se úředník Rin omluvil, že jí skoro zablokoval cestu. [rec=rin]"Ne, to je v pohodě. Nemohl jste vědět, že běžím. Navíc bych ty dveře taky zabarikádovala, jakmile bych vběhla dovnitř. Nemáte se za co omlouvat."[/rec] odvětila Rin upřímně v lehkých rozpacích, jak nečekala omluvu.
Následně se spustilo představovací kolečko, při kterém se tak Rin dozvěděla jména členů téhle jejich malé skupinky.[rec=rin] "Hasegawa Rin."[/rec] představila se tedy i ona.
Iwamoto-san si pak zaujatě prohlížel Rinin luk, při čemž se jí zeptal, jestli z toho umí střílet. [rec=rin]"No...věnuju se tomu už víc jak deset let a teď v tom i trénuju středoškoláky, takže bych řekla, že celkem ano."[/rec] odpověděla mu. Co si budeme...ta police pohárů doma by to jistě označila trochu jinak než jen 'celkem ano'. Na druhou stranu ale Rin střílela hlavně na nehybné neživé terče, tak bylo pochopitelné ztratit trochu sebejistotu.

[name=seojun]Seo-Jun Park[/name]

Nehodlal pokračovat do vnitra obchodního centra a mačkat se mezi ostatními lidmi. Spatřil ale druhý exit, který mu dal novou možnost. Jak se vracel, všiml si schovávajících se lidí. Naštěstí ho nezastavovali a hleděli si svého, takže je ani on nijak neotravoval. Nebyl hrdina.
Parkoviště, kde byla další vozidla. To ho moc zatím nezajímalo, ale nemohl si nevšimnout té mysteriózní páry, stáda stínů. Když si vzpomněl, jak uviděl vlétat velké hmyzáky do metra, kde to vypadalo podobně, došlo mu okamžitě, že tohle místo, ač zrovna klidní, každou sekundou bude znova plné křiku a prolité krve. Musel tedy začít jednat rychle.
Vrátil se do chodby, kde předtím zahlédl odsouzené duše. [rec=seojun]"Hey,"[/rec] oslovil je přátelsky a mile, což zřejmě s jejich situací nic neudělalo, [rec=seojun]"Jste tu někdo autem a máte od něj klíče?"[/rec] šel rovnou k věci. Snažil se začít diplomaticky, ale jestliže mu budou odporovat, nebál se zajít jim trochu do vlasů.

[name=misaki]Watanabe Misaki[/name]

Ano, Misaki měla na čele napsané peníze a ty možné podle slov jakési rohatice byly k ničemu, nadruhou stranu... jmění její rodiny nebyly jen peníze, ale i spousta dalších věcí. A jestli historie něco dokázala, že pro šperky, drahé kameny a bůh ví co dalšího jsou lidi schopni zabíjet. Možná proto byla taky její morálka ohledně ostatních okolo tak nízká. Soustředila se na sebe.
[rec=misaki]"To zní fér, ale věř, že když mi pomůžeš tak tratný nebudeš. A nejde jen o prachy," [/rec]ušklíbla se na něj, zatímco ho následovala do spodních pater obchoďáku.
[rec=misaki]"Skoro dokonalý plán," [/rec]hlesla, když si spočítala lidi. Rychle hodnotila situaci a taky pozorovala svého současného partnera, protože se snažila přečíst jak se zachová dál. Nepřišlo jí, že by plánoval jen vzít auto a vyrazit ven prorážet davy. Určitě by to bylo zábavné, ale taky by se nejspíše moc daleko nedostali.
[rec=misaki]"Zajisti něco, co budeš schopný rozjet, ale optimálně žádného chcípáka. Nevím, co úplně plánuješ, ale něco pojízdného by se teoreticky mohlo hodit,"[/rec] hlesla k Akihikovi, zatímco její pozornost k tomu davu okolo.
Zde byl rozcestník jejich možností, co udělala. Pokud si jich nikdo moc nevšímal, tak držela hubu a krok, přičemž prohlížela zboží, které se mohlo nacházet v tomto prostoru. Pokud se k nim někdo přiblížil, trochu si upravila vlasy a zkusila aspoň trochu zaujmout jejich pozornost, aby Akihiko dál vymýšlel to svoje. [rec=misaki]"Vážení, copak jste neviděli filmy? Nečetli mangu nebo neviděli nějaké anime? Rabování nepomůže, stejně tak jako že jim budete bránit. Akorát vás zabijou a tím porušíte momentálně jediné pravidlo. Úkol zněl jasně, přežít. Můžeme spolupracovat a přežít, zjistit, že je to jen hloupý vtip a nebo se přidat k té hromadě mrtvých sraček na ulici. Co vám velí instinkt?" [/rec]trochu si tu řečnila, zatímco se snažila držet ostatní nějak pod kontrolou. Sama si nebyla úplně jistá jestli tomu může všemu nějak věřit, ale těch pár mrtvých zatím působilo docela věrohodně.

Suiriyu

Byl spokojený, když cítil, jak se nožem trefil na správné místo. Sice chtěl vypíchnout okolo, nebo se zapíchnout pevně do hlavy, aby šla dolů, ale i toto byl výsledek, který v tenhle okamžik bral. Hlasité zahučení, které dunělo prostorem mu jenom říkalo, že to bylo dost dobré. Jenže moment překvapení byl pryč a wyverna byla stále živá a ještě k tomu brutálně nasraná. Podíval se na kamna, která byla plynová a bliklo mu, že je čas trochu zaregistrovat, pustil všechny plotýnky na maximum, aby plyn proudil a čapl zapalovač, kerý ležel opodál. Věděl, že nebude trvat dlouho a wyverna to tady obrátí vzhůru nohama. Rozhodl se zapálit papírové ubrousky a doufal, že to bude stačit a nebo že jemu to bude stačit, aby stihl utéct. Běžel pryč od stánku co to šlo a modlil se. Hledal nejbližší skrýš. Kdyby neměla ty zatracený šupiny, nejspíš by z ní vymlátil duši holýma rukama.

Akihiko, Misaki >

Po řádné analýze situace si Akihiko všiml toho, že jedno z nákladních vozů, které bylo zaparkované nejdál od jejich aktuální pozice, bylo víceméně nehlídané. Muž, který musel být řidič stál opodál a sledoval celou situaci, která se děla u ostatních vozů. Dle výrazu v jeho obličeji se chudák cítil dost nejistě a možná ani nerozuměl tomu, co se přesně dělo. Ono jestli byl celou dobu tady dole, tak možná ani nevěděl, co se dělo venku kromě toho, že na něj vyskočila tabulka, ve které bylo napsáno - přežijte.
Akihiko věděl, že kdyby se snažil, dokázal by se k autu připlížit, aniž by si ho kdokoliv všiml. A pokud tak i učinil, tak zjistil, že dveře byly otevřené, ale klíčky v zapalování nebyly a neležely ani nikde na palubovce nebo na sedadlech. Pokud se podíval na všechny klasická místa jako přihrádka nebo za zrcátka, taky je nenašel. Muselo to znamenat, že je měl řidič u sebe a jenom zapomněl zamknout svůj vůz. To byla komplikace, protože Akihiko věděl, že se do nákladového prostoru vozu může dostat jedním jednoduchým stiskem tlačítka na palubové desce. Problém byl, že potřeboval klíče a už jsme si vydedukovali, kde asi tak byly.
Co se Misaki týkalo, tak ta se ujala jakéhosi rozptýlení. A to tedy z důvodu, že několik lidí jejich příchod do podzemní garáže zaznamenalo. Byli to dva zaměstnanci, kteří chudáci vypadali už takhle dost zoufale a pokud měli mít ruce plné práce s dalšími dvěma, tak potěš koště. Akihiko měl zřejmě nějakou pasivní schopnost umět se vytratit, protože veškerá jejich pozornost šla přímo k Misaki. Ono se asi nebylo moc čemu divit, protože její přirozené charisma prostě přitahovalo pozornost a Akihiko se v tom asi uměl pohybovat.
"Mrtvých sraček? O čem to mluvíte?" zeptal se jeden z mužů.
"Vy víte, co se děje?" pokračoval s další otázkou.
Akihiko si všiml toho, že řidič vozu svoji pozornost soustředil také na Misaki. Udělal několik kroků dopředu, aby si vyslechl její vysvětlení.
Misaki si zatím mohla všimnout toho, co celou dobu dělal Akihiko. Jen po očku, protože pokud by na to nějakým způsobem upozornila, mohla by celý jeho plán nechat kompletně ztroskotat.

Shin >

Než se dostaneme k situaci na střeše, pojďme se vrátit k tomu, co Shin uviděl v otevřené místnosti.
Nejpodstatnější informace byla pravděpodobně to, že tam nikdo nebyl a že se jednalo o skladiště nejspíš jednoho z obchodů v dolním patře. Nebylo nikterak velké a podle jeho obsahu patřilo k nějaké galanterii. Spousta věcí ležela na zemi a v přední části byl docela chaos a ten fakt, že se stále svítilo, prozrazoval, že ať tu byl kdokoliv, spěchal. Možná že když se všechno semlelo, tak tu byl majitel nebo někdo ze zaměstnanců a uviděl z okna, co se venku dělo, a tak narychlo utekl pryč. Musel k tomu mít nějaké vlastní důvody, protože pokud by tu zůstal, mohl celkem bez problémů přečkat celou věc. Bylo to dobré místo na schování se. Teď ale zpátky ke střeše.
V momentě kdy se Shin zamyslel nad tím, kolik ještě zbývalo času, se před jeho očima objevil interface a ukázal mu přesně deset minut a osm sekund. Ještě chvíli před jeho obličejem tabulka svítila, než se zase vytratila do pryč.
Co se ostatních únikových cest týkalo, tak to bylo poměrně jednoduché. Byla to cesta zpět nebo dál po střeše. Ona tahle budova byla součástí jedné dlouhé ulice, kde byly všechny stavby u sebe, takže se dalo docela dobře přeskočit z jedné střechy na druhou a nějaké větší mezery mezi nimi byly výjimkou. Pokud by se Shin rozhodl vydat se touto cestou, tak tam potom také byly jednotlivé vstupy do budov. Mohly být zamčené, což by byla kompliace v případě, že by se chtěl schovat dovnitř, kdyby ho chtělo přepadnout něco nepříjemného a létajícího.
Po tom, co se rozhodl promluvit na rohatou paní mu hlava neexplodovala, což byl možná nečekaný, ale věřím, že přijatelný následek jeho odvážného činu.
Žena na něj překvapeně zamrkala, což na moment zamaskovalo její úsměv za výraz poněkud zaskočený, ale netrvalo to dlouho, protože se jí koutky znovu rotzáhly a úsměv se vrátil ještě o něco silnější.
"Jsi troufalý," pronesla tónem, který nijak neschovával fakt, že na ní Shin právě udělal dojem. Ona ta situace byla o dost jiná, než předtím, protože když na ní promluvil ten chlápek, který se také stal první obětí celého tohoto nepravděpodobného konce světa, tak byla uprostřed svého monologu.
"Líbíš se mi. Co vám, Souhvězdí? Co na něj říkáte?" zeptala se do prostoru a kolem Shina se najednou objevilo několik tabulek stejného interfacu jako před několika momenty, když přemýšlel nad zbývajícím časem.

"Souhvězdí Slunečního poutníka je překvapeno troufalostí tohoto mladého muže." Bylo napsáno na první tabulce, kterou Shin viděl. Na další vedle stálo -
"Souhvězdí Lstivé autority se culí a čeká, co dalšího Shiroyama Shin podnikne." Tahle konkrétní ukazovala jeho jméno, což bylo samo o sobě docela freaky.
"Souhvězdí Prvního agenta doufá, že se mladému policistovi podaří dostat do bezpečí."
"Souhvězdí Vojevůdce dobytí je maličko zklamané, že mu Oni nevybouchla hlavu."

"Haha!" zasmála se. "Měla bych? Ne, vždyť víte, že nemůžu zasahovat do scénářů, Souhvězdí Vojevůdce dobytí." Bylo zřejmé, že mluvila na někoho, kdo Shina sledoval. Kdo sledoval celou tuhle věc v přímém přenosu.
"Ptal ses na to, jestli se jedná o přežití nejsilnějšího nebo o náhodné snížení populace. Řeknu ti jen, že ani jedno. Pokud přežiješ, tak se dozvíš všechno, co potřebuješ. Zbývá ti devět minut a dvacet vteřin." Řekla skoro až jako varování.

Rin >

"A myslíte, že byste tím dokázala zastřelit nějakou z těch příšer?" zeptal se zcela vážně. "Já nejsem...Nepovažuji se za žádného statečného bojovníka a mám jen tohle," pokynul hlavou k hasícímu přístroji v náruči.
"Kdy se vrátí ten policista?" zeptal se Ito. "Neměli bychom jít za ním?"
"Nenechal nás tu, že ne?" promluvila nakonec i Yuna.
"Nemyslím si, vypadal jako slušný muž." Pokusil se je uklidnit Iwamoto.
Sotva však domluvil, skupina uslyšela velkou ránu, která přišla ze spodního patra. Znělo to, jako by něco právě obrovskou silou rozbilo celou výlohu knihkupectví a začalo uvnitř páchat pořádnou paseku.
"Co budeme dělat?" zpanikařil Ito a začal se stavět na nohy. Yuna naopak přešla do jakéhosi defenzivního módu. Stáhla k sobě nohy a chytla se za hlavu. Iwamoto před sebe nastavil hasící přístroj a přiběhl ke schodům, které vedly do jejich patra. "Běžte nahoru!" rozkázal zbytku skupiny.

Seojun >

Otázka v tuhle chvíli zřejmě jen těžko pochopitelná, což bylo vidět ve výrazech lidí, kteří se na mladíka zrovna koukali. "Jsem. Máte nějaký plán?" odpověděl vyhublý muž v bílé košili. Seojun mohl usoudit, že pokud by se bránil a klíče mu dát nechtěl, tak ho mohl složit dvěma dobře mířenými údery. Pokud by se ukázalo, že v tomhle případě vzhled mate a má překvapivě tuhý kořínek, tak nanejvýš třemi.
Byla tu však i možnost spolupráce, což by se mohlo klidně hodit, protože takový člověk se pak dá využít i jinými způsoby než jako situační parťák. Rozhodnutí však bylo na Seojunovi. Podle toho, co předtím viděl, tak stíny k obchodnímu středisku mířily rychlostí větší, než jaké byl schopen i ten nejatletičtější člověk, takže musel přemýšlet rychle.

Suiriyu >

Neexistovala situace, ve které nezabrala dobře mířená rána nožem, jakou by pak nevyřešila stará dobrá exploze. Suiriyu však neměl moc času, protože wyverna se skutečně zlobila a chtěla si smlsnout na jediném přijatelném fast foodu, které teď bylo uvnitř tohoto...Well, fast foodu.
Velkou silou roztrhla přední část stánku a začala se cpát dovnitř, což byl poměrně hrůzostrašný pohled, protože takováhle bestie do teď existovala maximálně ve fantasy médiích.
Když se pak začala cpát do průchodu do kuchyně, kde před několika momenty málem přišla o oko, Suiriyu zapálil papírové ubrousky a celá věc šla kompletně do shitu. Nejsem expert a nikdy jsem žádnou fast foodovou kuchyni neodpaloval, ale protože jsem GM, který rozhoduje o vývoji situace, tak prostě řeknu, že to víceméně vyšlo podle plánu. Nebyla to exploze typu Michael Bay, ale bylo to dost na to, aby to něco způsobit dokázalo. Suiriyu utíkal, ale i tak ho výbuch odhodil a způsobil mu nějaké šrámy na těle. To jak na tom wyverna byla nebo nebyla však neviděl, protože od výbuchu se ještě neukázala. Mohlo jí to zabít, vážně zranit a nebo to taky žádný efekt nemělo.
Když se Suiriyu zvedl, tak se konečně mohl zašít do nejbližšího úkrytu, což v tomhle případě byl malý obchůdek s elektronikou. Za pultem se schovávali další dva lidé. Dva muži. Jeden byl starší, tak kolem šedesáti a druhý mohl být zhruba kolem Suiriyuova věku. "Tady! Máme tu místo, pojďte se schovat, rychle!" vyzval ho stařec.

[name=akihiko]Taguchi Akihiko[/name]

Jejich nenápadný nástup nevyšel a pár zaměstnanců si jich bohužel všimlo. Na štěstí se oba chytli na princezničku, která tam začala ještě předvádět nějaké divadlo. On teda doufal, že to bylo divadlo a nemyslela to vážně. Protože i přes to, že situaci využil k plížení, tak sem tam něco zaslechl. Dokud to fungovalo, ať tam klidně u toho proslovu vystřeluje pravačku. On se věnoval volně přístupnému autu, které bohužel nemělo volně přístupné klíče. Samozřejmě ho napadlo podívat se na všechny klišé místa v autě, kde nebyli, a proto usoudil, že si je řidič vzal sebou a jen se nechal tím vším kolem trochu odtáhnout od auta. V hlavě se mu přehrálo několik možných plánů, ale brzo se rozhodl pro ten za něj nejméně riskantní. Využil rozruchu koc co od něj vyžebrala cigaretu a potichu se dostal k řidiči kterého si spojoval s dodávkou. Jednou rukou ho objal kolem ramen a skoro až přátelsky trochu přimáčkl k sobě. V druhé ruce měl nůž, který mu v ten moment mířil na játra tak, že by si toho ostatní řidiči neměli všimnout. Důvod právě onoho namáčknutí. Na tváři měl úsměv, aby to celé vypadalo jako přátelská výměna.
[rec=akihiko]"Opovaž se jenom ceknout. Potřebuju klíče od auta. Můžeš si hrát na hrdinu, ale stojí ti to za to? Tvůj boss je pravděpodobně prazmrd s kapsy narvanými zlatem. Kdyby jsi viděl co já nahoře, tak víš, že tenhle svět je ve sračkách a stejně tak lidi jako on. Nahoře jsou zasraní draci a třímetrové krysy. Moje nervy tedy drží opravdu jen na tenkém vlasci a mohl bych tě tu na místě vykuchat jako zasranou rybu dopoledne v práci. Máš ale šanci dát mi ty klíče, držet hubu a odejít odsud. Můžeš zkusit přežít, zbývá přibližně deset minut.."[/rec]
Neříkal to nějakým agresivním tónem, spíš naopak dost klidným a rozhodně přesvědčivým. Jako by to byla naprosto normální věc a řidič mohl být přesvědčený, že nevtipkuje. Jo věci co viděl nahoře a nová realita ve které byl dokázali v lidech vyvolat jejich zvířecí stránku.

[name=rin]Hasegawa Rin[/name]

Iwamoto-san položil Rin pochopitelnou otázku, jestli se svým lukem dokáže zastřelit některé z těch monster tam venku. Avšak to, že to byla pochopitelná otázka neznamenalo, že to nebyla zároveň otázka těžká. [rec=rin]"To upřímně nedokážu s jistotou říct. Ani já nejsem žádná hrdinka. Navíc jsem zvyklá střílet spíš na nehybný terč...a ani nevím, jestli by to na ně fungovalo...Ale pokusím se, když bude třeba." [/rec]přiznala upřímně Rin. Možná to vyjde, možná ne. Tak jako tak to bylo pořád lepší než holé ruce.
Poté v jejich skupince nastala trochu panika, když se Ito ptal na to, kdy se vrátí pan policista a jestli by nebylo nejlepší jít za ním, čímž vnuknul Yuně depresivní myšlenky podporující její vlastní paniku. Avšak ani Iwamotovo pokus o uklidnění situace nefungoval a panika ve skupině ještě víc narostla. Ne však proto, že by to byl velmi špatný pokus, ale proto, že se v tu chvíli něco s pořádnou ranou probouralo do prvního patra. Rin sebou při té nečekané ráně trhla a pevněji stiskla svůj luk.
Ito se v panice postavil, zatímco se Yuna schoulila do klubíčka. Iwamoto-san, který o sobě tvrdil, že není hrdina hrdinsky doběhl ke schodům dolů se svým hasičákem a ostatní poslal nahoru. [rec=rin]"Yuno, musíš teď být statečná a pomoct Itovi s paní Masako po schodech! Schovejte se nahoře. Rychle!"[/rec] pronesla Rin k Yuně, zatímco jí pomáhala na nohy. Popoháněla je po těch schodech nahoru a sama zůstala stát někde v jejich polovině tak, aby měla trochu high ground, pořád viděla na Iwamota-san a případně mohla rychle zmizet nahoru, kdyby se všechno pokazilo. To byla výhoda zbraní na dálku, když útok nevyšel, dalo se snadněji utéct než s útokem na blízko. 
Na schodech pak natáhla tětivu svého luku a se založeným šípem mířila na východ schodů do prvního patra, aby mohla střelit cokoliv po nich vyleze nahoru. [rec=rin]"Jestli zaútočíte, tak pak hned utečte..." [/rec]pronesla ještě k Iwaotovi-san. 
Zhluboka se nadechla a zase vydechla, aby uklidnila své bušící srdce a uklidnila co nejvíce svou mysl. Měla v tom léta praxe ze soutěží. Tak snad jí to pomůže i tentokrát.

[name=shin]Shiroyama Shin[/name]

Shin si po cestě všiml místnosti, která byla prázdná na lidi, ale ne prázdná na věci, a doopravdy vypadala jako docela dobré místo na schování se. Jemně přikývl, aby si to místo zapamatoval, a pak se tedy vydal nahoru. Kdyby kontinuita postů fungovala trochu jinak, v tuhle chvíli by zavolal na ostatní, ať se jdou schovat sem, ale ono by si je nějaký ten excitement stejně našel, takže to už bylo jedno, a nedalo se nic dělat. Tak jako tak, s tímhle ověřeným se Shin vydal výš, dokud nedošel až na střechu.
Tam po nakouknutí neviděl žádný problém, ale když vyšel ven, tak problém cítil na svých zádech, a brzy také ve vzduchu našel tu ženskou, která tohle všechno začala. Shinův první nápad byl zjistit čas, a viditelně hodinky už potřebovat nebude, protože ten interface mu čas ukázal. Byli ve dvou třetinách, ještě deset minut. Oof. Trochu moc času na to si to tu prostě pochillovat na střeše a doufat, že nic létajícího se neobjeví. Druhá myšlenka bylo podívat se kolem, a indeed, budovy tu byly podobně vysoké a natlačené k sobě, takže na další střechy se dalo přeskočit, případně přelézt. To bylo dobře.
No, Shin si vypočítal, že teď když na něj kouká ta ženská, jeho největší šance na přežití byla ji trochu humornout, a tak se jí zeptal na svoji otázku kolem pointy této akce. Žena z toho vypadala překvapeně, ale usmívala se na něj, a ještě mu řekla, že je troufalý. Pak se zeptala nějakých souhvězdí, co si o něm myslí, a Shinovi kolem vyskočilo hned několik tabulek. Shin viděl první. Sluneční Poutník? Souhvězdí? Cože, na koho to mohlo poukazovat, Hermése? Nebo úplně jinak? Než se Shin nadál, viděl další takovou. Lstivá Autorita... Většina Autorit byla lstivá, co to... a pak se objevily ještě dvě další. První Agent. Vojevůdce dobytí. Souhvězdí? Shinovi v hlavě proudila řeka myšlenek.
[myslenky=shin]"Sledují nás. Je to jedna velká show, a my jsme hráči." [/myslenky]uvědomil si Shin v tu chvíli. Netušil, kdo jsou ti, co je sledují, ale do jeho hlavy přišly nové myšlenky. Pokud je tohle velká reality show... ti, co v ní zůstávají, bývají ti výrazní. Bylo důležité udělat si 'fanbase', protože ti, kteří to nedokázali, byli většinou dřív než později, vyhozeni. Funguje to tady stejně? Dokáže ho přízeň těchto souhvězdí udržet na živu, a nebo na to nemají vliv, a jsou to jen a pouze pozorovatelé?
A pak ho napadla další otázka..
.. kdyby se show zbavila diváků, kdyby nebyla souhvězdí, skončila by tahle šílenost?
Shin trochu zatřásl hlavou. Tímhle dostal spoustu informací, ale nebudou mu k ničemu, pokud nepřežije. Přesto, jestli bylo důležité udělat nějaký dojem.. [rec=shin]"Když vybuchnete hlavu každému, kdo má odvahu se na něco zeptat, zbyde vám pěkně nudná show, Souhvězdí Vojevůdce dobytí."[/rec] okomentoval to Shin, po pořádném nádechu, jakoby hrát takovouhle show bylo každodenní chléb. Zaujala ho ale další pointa - 'nemůžu zasahovat do scénářů'. Takže byla něco jako...host? Něco jako rozhodčí? Byla ona zprostředkovatel celé té věci, a nebo spíš další oběť, co musela tancovat, jak si obecenstvo hvízdalo?
Každopádně, pak mu připomněla, že se dozví všechno, pokud přežije, a že k tomu přežití mu zbývá devět minut a dvacet vteřin. Shin trochu sykl. Moc času nezískal. [rec=shin]"Tak to abych se snažil."[/rec] okomentoval to jen nonšalantně, a pak se otočil zpátky na vchod na střechu, kterým sem přišel. Když se tam otočil a doběhl k němu, určitě slyšel i, že dole se něco dělo. Polkl, pořádně se nadechl, a se zbraní připravenou se vydal zase dolů. Chtěl potkat svoji skupinku a přivést je na střechu. Určitě u toho slyšel pořádný hluk, co se děl dole, a tak po cestě hledal ještě jednu věc, která mu scházela - něco, co by se dalo použít jako melee zbraň. Pokud nic nenajde po cestě, pokusí se podívat do toho skladu, až řekne skupince, aby šla nahoru. Nechtěl hulákat přes celé schody, protože třeba jeho banda poslouchala jeho instrukce a byli potichu, a cokoli co dělalo ten bordel dole tak mohlo nevědět, že se v budově někdo nachází.

Suiriyu

Měl dost štěstí, protože kdyby to všechno udělal o trochu později, mohlo být po něm. A dost si to uvědomoval a kdyby nebylo adrenalinu, pravděpodobně by se někde klepal v koutě a nemohl se ani pohnout. Výbuch ho vymrštil do značné vzdálenosti, dokonce cítil nějak mu to trosky zasáhly záda. Rozkutálel se na zemi s hlasitým zasičením, instatně se chtěl ohlédnout, jestli se mu podařilo wyvernu zabít. Cítil, jak se mu tříska zasekla do boku, ale zároveň moc nepociťoval bolest. Po výbuchu nikde neviděl svůj cíl a tak stále kmital hlavou do stran a hledal, kde se proti němu vyřítí. Když to nepřicházelo, odvalil se stranou od úkrytu. Podíval se na lidi, kteří mu už nabízeli jejich úkryt, ale projevil se jeho charakter a šel dál. Sice se chtěl skrýt, ale chtěl být na nohou. Nechtěl umřít, ale chtěl bojovat, cítil se živý. Sice se schovával v okolí, ale pokukoval, co by mohl použít na vraždění/bránění.

[name=misaki]Watanabe Misaki[/name]

Misaki vnitřně trochu panikařila, ale snažila se zachovat manažerskou tvář a reagovat na lidi, kteří reagovali na ní. Vypadalo to, že nějakou pozornost upoutala. [rec=misaki]"Tak jak jinak chceme nazvat to, co tam leží. Lidé už to nejsou. Porušili pravidla hry. Jestli chceme žít, musíme teď hrát podle pravidel,"[/rec] řekla ledově klidným hlasem, jako kdyby prostě dělala jednu finanční transakci za miliardy. Prostě pohoda, klídek, mrtvoly. Nic nového v rodinném bussinesu. [myslenky=misaki]Pravidla vojebem ve chvíli, co se v nich trochu vyznáme,[/myslenky] šlo jí však automaticky v hlavě.
[rec=misaki]"A abych odpověděla, tak ne, nevím, co přesně se děje. Soudím jen podle virtuální obrazovky a toho, co jsem viděla na vlastní oči. Kdo zareaguje pozdě, bude mrtvej. Dlouhodobé plány nejsou, nyní víme, co máme dělat těch 30 minut. Přežít. A k tomu potřebujem, aby se sem nedostala žádná ta potvora, co je venku. Je v těch autech něco užitečného? Vemte si to. Hodnotu a platbu můžeme řešit potom, co budeme žít,"[/rec] tímto apelovala spíš na zaměstnance, kteří se tu snažili bránit civilistům. A taky by to snad mohlo trochu podpořit rozmýšlení, které měl na talíři borec, kterého objímal Akihiko.

[name=seojun]Seo-Jun Park[/name]

Nehodlal chodit kolem horké kaše. Muž vypadal, že dokáže spolupracovat, pokud mu nadhodí dostatečně tučnou udičku. A vše fungovalo se špetkou pravdy. [rec=seojun]"Blíží se sem armáda monster, zřejmě kvůli počtu lidí, co se uvnitř skrývá. Auto je nejrychlejší možnost, jak se odtud teď dostat pryč. Pokud půjdeme okamžitě,"[/rec] natáhl k muži dlaň, aby mu předal klíče. Nehodlal se dál vysvětlovat, tak trochu doufal, že mu ty klíčky dá bez větších keců. Jestliže mu je dal, zeptal se na jeho jméno: [rec=seojun]"A jste?"[/rec], familiarita zvyšovala důvěru v ostatních, kterou v takovýchto situacích potřeboval.

Akihiko, Misaki >

Začneme Akihikem. Muž se dost lekl, když ho zezadu někdo objal kolem ramen. Ono to nejdřív nepůsobilo nepřátelsky, ale jakmile Akihiko promluvil, muž si byl rychle vědom toho, v jaké situaci se teď nachází. Pozitivní bylo, že už od pohledu nevypadal jako někdo, kdo by se chtěl pouštět do nějakého konfliktu nebo si hrát na hrdinu. Patřil ke starší části japonské populace, což bylo evidentní podle šedivých vlasů, kterých už na vrchu hlavy moc nebylo. Na očích měl velké hranaté brýle a fyzicky na tom taky nebyl nejlépe. Dny fyzického primu už byly dlouho pryč a jeho břicho neslo viditelnou váhu.
"Nestojím o problémy," řekl hned a vůbec se nesnažil bránit. Akihiko měl teď plnou kontrolu nad jeho tělem. Jsou-mám-mám je v kapse," prozradil a rukou opatrně zajel do kapsy, ve které okamžitě zachrastilo několik klíčů na kovovém kroužku. Muž je vyndal a podal je za sebe Akihikovi.
"Je to vážně pravda?" zeptal se ještě než ho Akihiko pustil. Nebyla to otázka typu - nevěřím ti, nekecáš? Spíš to byl tón, za kterým se schovávala jakási naděje, že všechno tohle je jen nějaký globální prank, který brzo skončí. "Jak je něco takového vůbec možné?" pokračoval ještě s další otázkou.
No, Akihiko sám samozřejmě nevěděl a jeho jediná informační výhoda v tomhle ohledu byla ta, že byl nahoře, když se všechno semlelo.
Pokud Akihiko zamířil do vozu, nenarazil na žádné problémy, které by mu zabránily v otevření nákladního prostoru. Když tam pak nahlédl, zjistil, že se jednalo o vůz, který převážel potraviny pro místní hypermarket.

Slova Misaki na tvářích ostatních zanechávala výraznou hořkost. Nazývat lidi sračkami na ulici bylo neuvěřitelně neuctivé a zároveň dost morbidní. Tímhle si u nikoho z nich žádné pozitivní bodíky nezískala. Situace si ale žádala spolupráci i s lidmi tohoto typu a byli zřejmě dost rozumní, aby sami došli k takovému závěru.
"Většina toho je jídlo," odpověděl zklamaně. "Mohli bychom zaparkovat tak, že zablokujeme všechny příjezdové cesty a dveře." Navrhl jeden z mužů.
"Asi to nebude stoprocentní, ale možná by nám to mohlo zajistit bezpečí na těch několik zbývajících minut," zamyslel se nad nápadem ten druhý.
Rabující lidé zatím nasbírali dost věcí, aby se na chvíli sami uklidnili a věnovali trochu pozornosti Misaki, která jim dost graficky popsala situaci nahoře.
Jeden z řidičů vlezl do auta a zkusil ho nastartovat, což samo o sobě nebylo problém, ale když se pokusil rozjet, tak auto najednou chcíplo. Tohle se opakovalo čtyřikrát, dokud to nezkusili s dalším vozem, kde se stalo to stejné.

Rin >

Ona si Rin mohla všimnout toho, jak moc vyděšený Iwamoto byl. Ruce se mu třásly až po ramena. Z těch pár krátkých minut, co ho znala, si mohla vydedukovat, že je to dobrý muž, kterému záleží na ostatních. A možná to bylo jakýmsi hnacím faktorem, který přemohl jeho pud sebezáchovy a postavil ho mezi nebezpečí a zbytek skupiny. Někteří lidé byli prostě nesobečtí a blaho většiny pro ně bylo důležitější.
Naopak Ito byl zřejmě na opačné straně tohoto spektra. Rin samozřejmě nemohla vědět, jak moc jsou si s Yunou blízcí nebo ne, ale když se tam dívka začala hroutit, tak jí nevěnoval moc pozornosti a sám vystřelil do schodů nahoru. Zastavil se až když Rin řekla, že si musí pomoct navzájem do schodů. Na moment zaváhal, než se vrátil zpátky a dost hrubě stařence pomohl na nohy.
"Dělej! Vstaň!" zakřičel na spolužačku, která se ho pak nakonec následovala. Nebylo to od mladíka zrovna hezké, ale vzhledem k situaci se dalo pochopit ledacos.
"Hm!" přikývl souhlasně Iwamoto, když mu Rin rozkázala, ať se po útoku sám vydá do schodů.
Nebránil se pomoci a hned byl trochu klidnější, když viděl, že mu Rin kryje záda.
Rachot zezdola byl čím dál víc intenzivnější a znělo to, jako by se něco pokoušelo rozbít dveře, kterými vešli do chodby, jejíž druhé patro teď dvojice bránila. No a netrvalo to dlouho, než dveře přestaly držet a rozletěly se do chodby. Ozval se dupot a přímo do schodů se rozběhla krysa, kterou už Rin potkala.
Když se přiblížila k Iwamotovi, ohnal se hasícím přístrojem a majzl jí přímo do čumáku, čímž jí na krátký moment omráčil. Zároveň s úderem však zahodil hasící přístroj a v panice se rozběhl přímo do schodů naproti Rin. Ne tak, aby jí překážel, protože si sám musel uvědomovat, že pokud neuhne, tak je naprosto k ničemu a akorát tím naruší celou jejich obranu.
Rin tohle dělala tolikrát, že už se to ani nedalo spočítat. I pod vším tímhle tlakem to pro ní bylo jako obyčejné dýchání. Dát šíp do pozice, natáhnout tětivu, zamířit. Pustit.
Šíp proletěl kolem Iwamota a trefil krysu přímo do oka, což způsobilo dvě věci. Obrovský bolestivý nářek, který se roznesl celou budovou a nepopsatelné mražení v zádech. Zranění v žádném případě nebylo fatální a byla si toho vědoma jak Rin, tak i Iwamoto, který jí bez váhání čapl nad loktem a zamířil si to do vyššího patra.

Shin >


Shin bez váhání zamířil dolů a jen těžko říct, jestli to bylo rozumné rozhodnutí. Z morálního hlediska ano, ale třeba by počet lidí dole stačil k tomu, aby na těch devět minut zdrželi to co stálo za vším tím kraválem. No na něco takového se Shin určitě neptal, protože kdyby byl někdo, kdo si takovou otázku položí, nepřidával by se na stranu zákona.
Zbraň na blízko byla dobrou myšlenkou, protože jsme všichni viděli dost apokalyptických filmů, ve kterých se postava odsoudila hlasitým výstřelem s pistole. Problém byl, že pokud tu někde něco takového bylo, tak jedině za zavřenými dveřmi místností, které Shin viděl po cestě nahoru. Byl tam tedy ten obraz, tam to bylo hodně questionable.
Mohl se samozřejmě podívat do toho skladiště galanterie. A well, byla to galanterie. To znamenalo všechny možné jehly, háčky, nůžky a dokonce tu byly i kobercové nože. Těžko říct, jak by něco takového mohlo být smrtící pro příšery, které Shin viděl, ale bylo to aspoň něco.
Hluk, jaký způsobovala přerostlá krysa se nesl celou budovou, takže Shin měl docela dobrou představu toho, co se děje a kdy se přesně dostala na chodbu. Než se ale mohl vydat dolů, aby pomohl skupince, tak se její část objevila přímo před jeho očima. Byli to studenti Ito a Yuna a stařenka Masako. Babča dost špatně dýchala a protože byl Shin velice všímavý, tak si všiml toho, jak jí pevně Ito drží kolem ruky. Jestli jí takhle táhl do schodů, tak se mohla velice vážně zranit. Navíc podle židle v knihkupectví nejspíš nemohla dlouho stát na nohou.

Suiriyu >

Odmítnout nabídku k úkrytu bylo dost možná bláhové rozhodnutí, ale Suiriyu zřejmě jeden hodně tvrdohlavý jedinec. Pokud měl pocit, že by se schováním za pult s ostatními dostal do jakési pasti s jedním východem, kde hrozilo že si na nich každou chvíli něco příjde smlsnout, tak to i dávalo smysl. Navíc si nemohl být jistý tím, kolik času ještě zbývalo. Kdyby to bylo pět minut, tak by se to možná dalo přečkat někde v úkrytu, ale co když to bylo víc? Okolí navíc vypadalo dost mrtvě (doslova) a cílů pro monstra ubývalo. Byla to jen otázka času, než přejdou do lovícího módu a pokusí se vyčmuchat skrývající se kořist.
Suiriyu uviděl ceduli, na které bylo napsáno, že jen sto metrů od něj se nachází lékárna. Po svém malém kaskadérském kousku přišel k nějakému tomu zranění, takže by možná nebylo od věci, kdyby se tam zastavil a nabral nějaké zásoby.
Stejný čas by však mohl věnovat tomu, že se pokusí projít celou ulicí, na jejímž konci by měl být obchod s nářadím a zahradními pomůckami.

Seojun >

Za normálních okolností by slova mladého muže zněla jako naprostá absurdita, které by nikdo rozumný nevěnoval pozornost jinak než pobaveným úsměvem a zakroucením hlavou, jenže muž si byl zřejmě sám vědom toho, co se venku dělo, takže mu bez váhání podal klíče. Těžko říct, čím to bylo, protože co si budeme povídat, mohl říct, že bude řídit sám, ale místo toho se poddal. Seojun měl kolem sebe jakousi auru, která říkala, že ví, co dělá.
"Taka," představil se a následoval Seojuna na parkoviště. "A vy?" zeptal se, aby věděl, jak mladého muže oslovovat. Když se dostali ven, všimli si, že armáda stínů byla mnohem blíž, než si Seojun myslel. Taka ale neváhal, předběhl Seojuna a naznačil mu, ať ho následuje k autu.
Bylo to padesát na padesát. Seojun tyhle situace znal. Obě dvě cesty byly riskantní. Dostat se k autu nějaký čas potrvá, ale když se to podaří, tak můžou ujet a dostat se do bezpečí. Hrozilo ale, že je cestou stíny chytí a tím to všechno skončí.
Taky se mohl prostě otočit a vrátit se dovnitř s tím, že se pokusí někde schovat a bude doufat, že ostatní lidé na těch pár minut poslouží jako dostatečné rozptýlení.

[name=shin]Shiroyama Shin[/name]

Shin v tomhle případě v hlavě ani nepomyslel na to, že by tam celou tu skupinku prostě nechal. Jeho mozek celkem jednoduše takhle prostě neoperoval, a ani operovat nedokázal. Dost možná právě proto byl policistou, ano, pomáhat lidem se mu chtělo, i když v tom zrovna byla spíš taky jeho zvědavost... ale celkově, vychování a hodnoty mu nedovolovaly se prostě jen tak otočit zády tomu všemu.
Shin každopádně slyšel ten hluk, a slyšel i na sebe volající lidi, takže věděl, že tam dole se něco děje. A tak spěchal trochu víc, a věděl, že protentokrát v tom není nějak moc geniální plán - prostě budou muset udělat svůj takový poslední stand. Naštěstí, už zbývalo pod třetinu času, a s trochou zdržení by se jim to mohlo podařit. Cokoli tu šlo po nich, Shin věřil, že pokud si s tím poradí, tak přežijí. Do skladiště se znovu nepodíval, protože well... brzy se s místností seznámí pořádně, a taky víc spěchal dolů. Díky tomu potkal oba studenty pomáhající stařence docela brzy. Shin ukázal na konec chodby ve třetím patře, kde se setkali. [rec=shin]"Támhleta místnost, rychle."[/rec] přikázal jim. Viděl, že stařenka už má dost, jinak by je dost možná i hnal na střechu, ale to nemuseli vydržet nervy mladíka a zdraví stařenky. Pak Shin počkal i na další dva stragglery, kteří zatím dokázali krysu pozdržet, a ukázal jim, aby ho následovali, a sám se rozeběhl k otevřenému skladu galanterie.
Jakmile všichni přiběhli dovnitř, tak zavřel dveře, a rychle se rozhlédl po místnosti. Hledal nějakou větší skříň, nějaké regály, něco takového. [rec=shin]"Pojďte mi pomoct to shodit před dveře."[/rec] řekl pak rychle tomu chlápkovi. Určitě tam nějaká skříň, ze které trochu barikádu udělat, byla. Pokud ne, tak alespoň stůl. Taky si teda Shin ověřil, že mladík babičku dál neterorizuje, ale nebyl důvod, proč by ji měl dál držet, takže to určitě nedělal. Pokud ale přecijen, tak mu řekl, aby ji pustil. A pak Shin skočil naproti dveřím, a připravil si svoji zbraň, se kterou mířil na dveře. Tady byl čas se ubránit. Moc dál se nedostanou, pokud chtějí přežít všichni, a prostě tu někoho nechat nebyla možnost. [rec=shin]"Ozbrojte se, čím můžete. Zkuste najít něco, co hodit, nebo tak. Klidně i voňavky. Sklo se počítá."[/rec] napověděl ještě ostatním. Nevěděl předtím, že dívka měla s sebou luk, že, ale ten se rozhodně hodil. On měl zbraň taky lepší, než cokoli, co se tu dá najít, ale ti ostatní se taky klidně mohli vyzbrojit.