Kapitola první - Scénář číslo nula

Čtvrť Shibuya je pravděpodobně tím nejznámějším místem z celého Tokia. I ti, kteří nejsou kdejak zcestovalí a znalí, museli slyšet o nejrušnějším místě hlavního města, které je proslulé svým ruchem a nočním životem. Jedná s vlastně o jakési srdce zábavy a na každém kroku vidíte velké množství obchodních domů, hudebních a nočních klubů, nespočet barevných světel, ze kterých jde občas hlava kolem. Pokud dobře hledáte, tak tady najdete úplně všechno a vlastně i mnohem víc.

Možná to byla náhoda, ale právě na tomhle místě se v tuhle dobu sešlo šest naprosto odlišných lidí. Šest lidí, kteří se neznali, nejspíš se nikdy ani neviděli. Šest lidí, jejichž životy se dnešního večera propletou nití osudu.

[name=akihiko]Taguchi Akihiko[/name]

Akihikovi se pomalu blížil konec dne, v docích se přeci jen začínalo brzy, takže končil v dobu kdy normální lidi šli teprve na oběd. Mohl se tak jít domů právě umýt a naobědvat, chvilku odpočinout a potom vyrazit do města sehnat něco k večeři. Před tím ale vždycky musel sehnat něco, čím tu večeři zaplatí. Odmítal platit za jídlo vydělanými pěnezi z doků. Ty byli určený na bydlení, motorku a zábavu. Dnes už se mu na štěstí podařilo sehnat hned na několik večeří, takže stál opřený o zdi vedle výdejního okénka nějakého streed foodu. Jednu nohu měl pokrčenou a podrážkou opřenou o budovu a čuměl do telefonu. V pravém uchu měl bezdrátové sluchátka a lehce si pohupoval hlavou do rytmu hudby, v pravé ruce mu doutnala cigareta ze které občas potáhnul. Už se moc těšil až si doma dá pivo a u sledování anime sní bento box na který právě čekal.

[name=misaki]Watanabe Misaki[/name]

Misaki tenhle den skončila relativně brzo, takže její cesta samozřejmě vedla do jednoho z místních barů pro bohatší smetánku. Dneska sice už slavili, ale to bylo pouze skromné přiťuknutí. Přeci jen... oficiální odstranění disket a CDček ze zákonů byla velká věc. A taky skvělý důvod dotáhnout chlast na oddělení. V něčem jí přišlo Japonsko tak zpátečnické, měla štěstí, že občas ze země vypadla.
Procházela zrovna kolem nějakého výdejního okénka, když v tom její nozdry ucítily kouř z cigaret. Na chvíli se zastavila. Neměla by, slíbila to otci. Ale k alkoholu se cigareta hodila. Otočila se směrem k mladíkovi v podobném věku, který tam evidentně čekal na jídlo a udělala několik kroků k němu. Přehodila si drahou kabelku na druhé rameno a volně splývavý pramen vlasů podél tváře si hodila za ucho. Všimla si jeho sluchátek, ale snad jí uslyší, ne každý den se před někým takovým zastaví holka v kostýmku na míru.
[rec=misaki]"Yo, neměl by si jednu navíc?"[/rec] pozdravila s mírným úsměvem.

[name=akihiko]Taguchi Akihiko[/name]

Jako fakt nechtěl, chtěl si už jen v klidu nechat vydat jídlo a vypravit se domů, ale rybář přece taky nesloží prut, když mu zabere ryba. Zvedl hlavu od telefonu a pohlédl na slečnu, v hlavě mu teď rychle naskočila nejbližší kamera. Tyhle dvě vteřinky přemýšlení se rozhodl zamaskovat vyndáním sluchátka a nahozením úsměvu.
[rec=akihiko]"Promiň, chvíli mi trvalo než jsem si to přebral skrz hudbu. No.."[/rec]
Odpověděl, pravou ruku si přiložil k bradě a jakoby si Misaki přeměřil pohledem.
[rec=akihiko]"..normálně tak štědrej nejsem, ale dneska mám dobrej den."[/rec]
Mávl rukou ve vzduchu jakoby všechno hodil za hlavu a nahodil přátelský úsměv. Otevřel krabičku a nabídl ji směrem k Misaki, aby si vytáhla cigaretu. Následně vytáhl zapalovač a stoupl si k Misaki blíž, jakože používá svoje tělo jako bariéru proti případnému větru při zapalování. Tím se přiblížil a zároveň zakryl svojí činnost před kamerou.
[rec=akihiko]"A ještě máš tu čest, že ti přípálím svým šťastným zapalovačem. Jednou jsem se pro něj vrátil a díky tomu mám možnost ti tu dneska ještě zapálit."[/rec]
Povídal během toho, co se druhou rukou věnoval úplně jiné činnosti. Ono v tomhle bylo hrozně důležitý držet pozornost oběti na úplně něčem jiném. Momentálně tam bylo hned několik podnětů, jako samotná cigareta a nebo potom zmínka o zapalovači. Jeho cíl byl celkem jasný, zkusit vytáhnou z kabelky peněženku a udělat si den ještě hezčí. Za cigaretu fair deal.

Suiriyu

Jediné co věděl, bylo, že chce pořádnej steak a pak si dát i něco k jídlu. Vlastně mu na pořadí ani tolik nezáleželo, noční život pro něj byl odpočinek a zároveň jeho koníček. Kluci z gangu měli práci někde jinde po městě a tak neměl žádné starosti. Tygry nakrmil a věděl, že až ráno musí jít uklízet jejich klec. Teď byla šance na to, aby se nakrmil on. Když se však přiblížil k jeho oblíbenému street foodu, seděl tam nějakej frája s čajkou. To by nebyl problém, kdyby si nechtěla zapálit. Nenáviděl kouření, pokud šlo o cigarety. Zkus to zapálit a zařídím ti taxíka s houkačkama. Zahulákal mezitím, kdy si přicházel obědnat.

[name=misaki]Watanabe Misaki[/name]

Většinou to bylo tak padesát na padesát, ale tenhle se evidentně chytil. Hřešit zadarmo bylo něčím, co tahle slečna chtěla. [rec=misaki]"Normálně taky nevyžaduju cigaretu po prvním, kterého vidím, ale dnes máš přeci dobrej den. Co za to může?"[/rec] pozvedla trochu obočí, aby to vypadalo, že jí to hrozně zajímá a chce vědět víc, byť jí to bylo vnitřně naprosto jedno. Co by se mu mohlo povést? Vyhrál v loterii? To už by jí možná zaujalo. Ale s trochou štěstí šlo jen o to, že nevyhulil celou krabku a mohl jí teď nabídnout.
Ráda se k němu pak přiklonila a přiblížila, aby jí mohl připálit. Dlouze pak potáhla a ještě se vlastně natočila tak, že měl do kabelky ideální přístup. Dokonce tam mohl i lehce najít podlouhlou "kapsičku", která by se dala lehko hodnotit jako peněženka. Mobil tam však k nalezení nebyl. Jen ještě rtěnka a nějaká podlouhlá krabička.
[rec=misaki]"Nepovídej, kouření ti zachránilo život?"[/rec] zeptala se už s mírným zájmem. [rec=misaki]"Cítím jemný záchvěv ironie ve vzduchu,"[/rec] neodpustila si poznámku, zatímco se začala trochu odtahovat, přeci jen cigareta už hořela a na bližší kontakt byla přeci jen z vyšší třídy. Nemluvě o tom, že se někdo rozhodl je rušit v jejich opojném dýchánku. Misaki se tedy otočila na dalšího příchozího. [rec=misaki]"Už zapálil, bude to problém?"[/rec] zeptala se zcela nevině.

Suiriyu

Už se chystal si obědnat, ale pak se to stalo. Ta čubka si myslela, jaká je chytrá a nepostihnutelná. Ale takhle to v jungli v Tokiu nechodí, obvzláště ne v roce 2024. Jako vždycky, řekl naprosto klidným hlasem obsluze. Zatímco se rozhodl popojít kousek, kde stála popelnice a nechával dvojici se bavit. Odkryl želené víko, které na pocit velmi chladilo, protože už nějakou dobu nesvítilo slunce. Popelnice v sobě naštěstí neměla příliš odpadků, zřejmě tu moc lidí ještě nebylo. Ale páchlo to solidně, jako zkažená ryba. Klidným krokem přišel zpátky ke dvojici. Dovolíš? Zeptal se Akihika, který neměl nejmenší tušení, že má hlad a je schopný je tu zmuchlat do količky. Vzhledem k rozměrům čapl nešťastnou Misaki jako kdyby šel vynášet sudy a behěm několika okamžiků ji uložil do popelnice. Možná se trochu vztekala, ale rozdíl v síle byl markantní. Popelnici zavřel a zkopl, aby se kutálela po ulici. Dejte tam kopeček rýže na víc, mám fakt zlou náladu. Zahulákal.

[name=shin]Shiroyama Shin[/name]

Shin si to zrovna valil po Shibuyi. Nebyl tady ale jen tak náhodou, a nebyl tady ani po práci, jako spousta, dost možná i většina ostatních, co se kolem téhle legendární a klasicky naprosto přervané čtvrti nacházela - byl tady totiž pro jednou pracovně. A ani to, že byl zrovna tady nebylo úplnou náhodou.
Jako zelenáš ve svém oddělení ještě neměl přístup na ty nejvíc cool části vyšetřování, a to připadlo jeho starším, on místo toho musel jít dělat nějaký fieldwork. Zrovna vyšetřovali zmizení nějakých lidí, u kterých se věřilo, že byli buď zapleteni s nějakou mafií, a nebo s nějakým gangem, a dostali anonymní tip na to, že právě tady ve čtvrti by se mohl objevit někdo, kdo by mohl přinést nějaké vodítko buď přímo ke konkrétním zmizením, a nebo alespoň k nějakým zapojeným gangům samotným.
Problémem bylo ovšem to, že takových tipů jim přicházely stovky, a obzvlášť na místo jako Shibuya jít vyšetřovat někoho neznámého, jestli náhodou jeden něco nechytí... to nepřinášelo ovoce v devadesáti devíti procentech případů. A tak se tam poslal zelenáč, aby se to nějak dalo odškrtnout, kdyby přecijen coby náhodou.
A přesně proto si to Shin valil po Shibuyi. Neměl samozřejmě svoji uniformu, nebyl tu jako strážník. Viděl spousty různých obchodů, různých okýnek, různých lidí, a neměl nejmenší ponětí, po čem se má vlastně v tomhle případě koukat.
Na pravé straně od sebe ale slyšel zahulákání, což ho překvapilo. Byla to koneckonců ulice jinak plná lidí, většinou když někdo na sebe tak moc chtěl nalákat pozornost, znamenalo to problémy. Ještě jednou se podíval kolem, a pak se otočil tím směrem.
A viděl. Nějaká posh lady si vybrala špatnou uličku, kterou si dát cestu. Když si blonďatý výtržník připravil popelnici a začal čapat onu lady, tak si Shin trochu zklamaně oddychl. Takový bordel tu pro nic, přímo uprostřed nejfrekventovanější třídy ve městě... zvláštní to volba. Tipoval to na pořádně tvrdou opilost.
[rec=shin]"To by mělo stačit. Dejte od ní ruce pryč."[/rec] řekl k tomu, když ji chytil, autoritativním hlasem. Rukou rovnou sáhl po odznaku, tady nebylo potřeba nic sneaky, ale spíš rovnou konat, ideálně. A tak odznak ukázal. [rec=shin]"Tokijská policie. Pusťte tu ženu."[/rec] zopakoval, protože pravděpodobně nebylo moc vyjednávání, co by se výtržníkovi s 'náhodným týpkem' chtělo dělat, a tak se rovnou identifikoval. Taky si udržoval pořád solidní vzdálenost, nechtěl dostat bez možnosti se bránit chyceno taky.

[name=rin]Hasegawa Rin[/name]

Rin se právě vracela z práce ve škole. Zrovna dneska měl lub lukostřelby trénink a tak musela ve škole zůstat o pár hodin déle. Proto se domů také vracela až takhle večer a proto také měla přes rameno v pouzdře svůj luk. Chtěla se ještě po cestě zastavit v knihkupectví pro nový díl jedné z jejích oblíbených novel a pak poblíž domu ve večerce si koupit něco k večeři. Prví část plánu měla splněnou...proto se také ocitla právě v téhle super rušné části Shibuyi. Jindy by to prostě vzala metrem.
No a tak si to kráčela ulicemi, poměrně spokojeně těšíc se na svou novou novelu a na to jak si u ní doma hezky v pohodlí dáchne. Snažila se nenechat si náladu zkazit tou spoustou lidí kolem, co by jí byli schopní ušlapat, kdyby náhodou zakopla a spadla. Moc jí v tom ale nepomáhal fakt, že tam někdo vyřvával u výdejního okýnka, kde prodávali street food. Chtě nechtě se tam podívala a...to co viděla jí dosti zaskočilo. Nějaký dosti pochybný chlápek se tam pokoušel nacpat nějakou slečnu do popelnice. Prostě What the... Nebylo tak divu, že Rin byla dost zmatená z celé téhle situace. Naštěstí pro slečnu se na scéně zjevil dle všeho policista a začal celou věc hned řešit, než by se to zvrhlo v něco většího. No...i tak. Rin raději přidala do kroku, aby odtamtud zmizela. Nejen, že tohle vidět nepotřebovala, ale ani se do toho nechtěla nechtěně přimíchat. Jen by jí to zdrželo od jejích chill večerních plánů.

[name=XXX]Seo-jun Park[/name]

Už si ani nevybavoval, jak se vlastně k tomuto povolání dostal. Že by viděl inzerát ve výloze, že zrovna hledají nové členy, nebo snad přeslechl mládež, jak se baví o nějakém tom lehkém přivýdělku? Asi na tom nezáleželo. Hlavní je, že mohl dostat zaplaceno a to byl úspěch už sám od sebe. V zemi, kde nikoho navíc neznal. Byl to ale dlouhý den. Lidé se měnili jako na výdejním páse a ani nestihl svoji obědovou pauzu. Když se ale už na hodinách blížil konec směny, ve výdejním okénku se objevila poměrně unikátní tvář. Japonci měli tu nevýhodu, že spousta vypadali jako úředníci na pokraji vyhoření. Tento byl však jiný. Zelené vlasy, náušnice a hlavně smrděl jako tucet rybích hlav. Možná proto si chtěl zapálit, aby zakryl ten puch. [rec=XXXX]"Číslo 62! Jeden bento box speciál!"[/rec] ozvalo se z výdejního okénka, mezitím se tam někdo snažil doplnit popelnice, popotáhnout z tabáčku, dokázat si, že ten odznak není skutečně falešnej a nevytáhnout luk na nevinné spoluobčany. Z okénka vykoukla hnědovlasá hlava a podávala objednávku už výše popsané osobě. S absolutním nezájmem, co se zrovna před jejich krámkem dělo.

[name=akihiko]Taguchi Akihiko[/name]

Ty za to můžeš paninko. Pomyslel si Akihiko, když si už spokojeně nasoukal kořist do rukávu. Co by se mu tam mohlo stát dobrého?
A tak si vybral tu nejvíc očividnou věc, která potěší úplně každého.
[rec=akihiko]"Přesunuli mě v práci na lepší pozici, více peněz.."[/rec]
Pronesl. A potom přišel příběh o šťastném zapalovači.
[rec=akihiko]"Víš, dělám v docích. A někdy je zakázka kdy i my, kdo děláme normálně v docích, musíme být tři dny na moři. A já si před takovou zakázkou zapomněl právě tento zapalovač. Než jsem vyšel patra nahoru, našel ho a sešel dolů, tak mi první loď odplula. Musel jsem se tedy nalodit až později do takové staré kocábky, topení tam ani nešlo.."[/rec]
V ten moment kolem prošel nějakej chlápek a měl řeči na zapalování cigarety, ta už ale dávno hořela. Akihiko se s takovými nesral a moc dobře věděl, že většinou ukázka nějakého nebezpečí pomáhá právě nebezpečí předejít. Proto si jen lehce rukou odhrnul bundu, aby ukázal filetovací nůž v pouzdře u pasu. Potáhl si z cigarety, vydechl kouř a potom pokračoval.
[rec=akihiko]"..no, za tři dny se vrátila jen tahle rezavá nádhera a já od té doby ten zapalovač nedal z ruky."[/rec]
A to se ozvala i ta holčina a začala se dít hrozně absurdní situace. Tomu všemu ještě přidalo to, že se najednou objevil policajt. To ale Akihikovi trošku přeci jen nahrávalo, další rozptýlení. Ze získané peněženky vyndal hotovost, jestli tam nějaká byla, a následně jí upustil někam na místo, kde došlo k potyčce. Sám zacouval zpátky k okénku, kde na něj nějakej commoner křičel číslo jeho objednávky a podával mu zabelyn box. Sáhl do kapsy a vytáhl zhruba dvojnásobek ceny co měl platit.
[rec=akihiko]"Ještě mi nalej jedno sake a zbytek si nech.."[/rec]
Položil peníze na pult o který se následně loktem opřel, pozoroval situaci, pokuřoval si a čekal na svoje sake.

[name=misaki]Watanabe Misaki[/name]

Mohla to být příjemná přátelská diskuze s cíčkem a malou krádeží, protože zprávy o povýšení by se Misaki určitě chytila, aby se mohla flexnout, že ona sama byla nedávno povýšena. Místo toho se tam začalo dít nějak moc věcí najednou. Respektive, kuřák chtěl toho jednoho filetovat, ten jeden jí chtěl narvat do popelnice a ještě se k tomu přidal policista a menu číslo 62. Samozřejmě, rozdíl v síle tu byl značný, ale taky to neznamenalo, že se Misaki nehodlala bránit. Jako první přišel výkřik, během kterého chytila cigaretu do ruky a bodla mu jí hořícím kouskem do obličeje. Šance, že by tak přesně trefila oko byla malá, ale to bylo jedno.
[rec=misaki]"Tohle si odskáčeš! Z basy už nevylezeš!"[/rec] vykřikla ať situace dopadla jakkoliv.
Pouze Akihiko měl trochu chladnější sprchu. Ona věc, co vytáhl byla ve skutečnosti kapsička s pinzetou, tužkou na obočí, vizitkami, kondomem a tampónem. Madam platila modernějšími způsoby, které si nevyžadovala naditou šrajtofli v kabelce.

Suiriyu

Byl překvapen, že se tu tak rychle objevil někdo z policie. Nebylo to poprvé, kdy slyšel tuhle slavnou větu, takže ho to nějak neochromilo, ale dobře chápal, že se musí stáhnout. Nevyhrál by tady a zkazil by si večer, týden, možná měsíc. Pustil Misaki na zem dolů, čímž si samozřejmě trochu natloukla, protože ji měl zvednutou. Hlavně klídek inspektore. Zahuhlal s rukama nad hlavou a pak několik kroků dolů ustoupil.
Tohle je totiž nekuřácká restaurace, obhájil se. Pak jako kdyby se nic nestalo se otočil k pultu s jídlem. Doufal, že ho komisař nebude dál prohledávat a zjišťovat, kdo vlastně je. Ale přece by si nekazil večer.

18:59:55

18:59:56

18:59:57

18:59:58

18:59:59

19:00

Jako by se najednou svět zastavil a propadl se do hlubokého spánku. Všechny světelné cedule, masivní obrazovky na vysokých budovách, televize ve výlohách obchodů, okna, pouliční lampy- všechno zhaslo. První myšlenky, jaké se prohnaly hlavami lidí, patřili ke klasickému výpadku elektřiny, ale stačilo jen pár dalších momentů k tomu, aby bylo jasné, že v tomhle případě se jedná o poněkud jinou situaci.
Nebe, které ještě před chvíli patřilo potemnělé šedomodré barvě, se najednou proměnilo v něco, co připomínalo ohnivě oranžovou vesmírnou mlhovinu vyplňenou tisíci zářivými hvězdami.
Lidé se zastavovali a zvedali hlavy k obloze, protože s takovým ojedinělým jevem se nesetkáte každý den.
"Co se děje?" byla často se opakující otázka ozývající se z velkého davu.

"Lidé země vycházejícího slunce," ozval se ženský hlas. Bylo to skutečně zvláštní, protože všichni přítomní lidé ho slyšeli, ale nikdo z nich nedokázal určit, odkud přesně vycházel. Doprovázela ho ozvěna, ze které šel doslova mráz po zádech, dokonce i jedincům, kteří se něčeho jen tak nezaleknou. Bylo v tom něco nelidského.

A pak se zjevila. Pár desítek metrů nad zemí, scházela z nebe jako po schodech. Vysoká žena v černém oblečení, které perfektně kontrastovalo její světlou barvu kůže.
Všechny obrazovky se znovu zapnuly, ale už nevysílaly žádné reklamy, pořady nebo sportovní přenosy. Místo toho na nich byla žena, kterou teď tisíce očí sledovaly přímo nad sebou.
Vypadala jako člověk, ale zároveň ne. Středně dlouhé černé vlasy, ze kterých trčely dva rohy stejné barvy. Prázdné rudé oči si prohlížely davy lidí, které se shromáždily přímo pod jejíma nohama.

"Jistě se teď ptáte na to, co se děje. Nebojte se, všechno se dozvíte." Rukama naznačila, aby se dav pod jejíma nohama rozplynul a udělali jí dost místa a aniž by se kdokoliv z těch zmatených chudáků chystal pohnout, odletěli jak loutky na provázku.

Žena bosýma nohama ladně došlápla na zem - jenom několik metrů od místa, kde před chvíli došlo ke konfrontaci mezi bělovlasou ženou, silákem a mladým policistou.
"Radujte se neboť jste byli vybráni," prohlásila radostně a mávla rukou směrem ke hvězdám na oranžové obloze. "Vaše životy, vše, co jste doposud znali, pravidla, kterými jste se do teď řídili. Na ničem z toho nezáleží. Byli jste znovuzrozeni do světa příležitosti. Do světa, ve kterém nezáleží na tom, odkud jste přišli, jaké máte konexe. Pro všechny platí stejné podmínky."
"O čem to sakra mluvíte?" ozval se najednou muž z davu. Vypadal jako váš typický kancelářský pracovník na nějaké vyšší pozici. V pravé ruce pevně svíral černý kufr, měl dražší oblek a byl dobře učesaný.
"Nemluvila jsem snad jasně?" obrátila se k němu žena s podrážděným výrazem. "Nebylo mi snad rozumět?" zeptala se.
"B-bylo. Jenom nechápu, co to tady melete za blbosti!"
Žena jeho směrem natáhla ruku a zamračila se. To, co následovalo, mohlo fungovat jako dokonalé podtržení všech jejích slov, které doposud řekla. Hlava muže totiž najednou explodovala a jeho bezvládné tělo dopadlo na zem.
"Nepřerušujte mě, když mluvím." Pronesla chladně a odkašlala si.
"Nemám ráda, když mě někdo přerušuje, protože potom zapomínám, kde jsem přestala!" zavrčela a zadupala si na místě rozčíleně. Natáhla před sebe ruku, před kterou se najednou objevilo něco, co připomínalo herní interface a vytáhla z něj deník, ve kterém začala zběsile hledat. "Hm. Hmmm. Hm. Tady. Jo." Zase deník vrátila zpátky, interface zmizel a odkašlala si.
"Pro všechny platí stejné podmínky! Ty, ty a nebo ty," ukázala na tři náhodné osoby ve svém okolí. Jednou z nich byl náhodou i náš mladý služebník zákona. Problém byl, že po tom, co se před chvílí stalo, začala velká dávka lidí pořádně panikařit. Někteří se v tichosti snažili dostat pryč, jiní zase odhazovali s křikem ostatní do strany a snažili se davem prorvat pryč. V obličeji ženy bylo vidět, že je pořádně frustrovaná a každou chvíli vybouchne. Jenže to se nestalo. Místo toho se stalo to, že hlavy těch, kteří vydávali jakýkoliv hlasitý zvuk začaly postupně explodovat. To pak vyvolalo řetězovou reakci, protože stačilo mnooohem míň než tohle, aby to v běžném člověku nakoplo panický záchvat.
Tohle trvalo asi třicet sekund, ale pro ty, kteří i přes všechny pokusy hlavy, která jim říkala, ať se dostanou pryč, zachovali klid, to bylo jako několik minut hrůzy.


Žena hlasitě vzdychla. "Doufám, že konečně rozumíte tomu, v jaké jste teď situaci," pronesla mrazivým tónem. "Znělo to jako pohádka? Příáležitost pro všechny? Svět možná nebyl fér, ale mohli jste si do teď dělat, co chcete. Do teď jste si mohli dělat, co se vám zachtělo. Jíst, pít, dýchat, relaxovat. Myslíte si, že si můžete existovat zadarmo?" zasmála se.
"Tedy zadarmo... Vy lidé. Ke splnění svých snů a potřeb používáte peníze, že ano? Bezvýznamné. Tahle část vašich životů od teď také neexistuje. Pokud jich máte hodně, tak si s nimi od teď můžete možná tak vytírat zadnici."

Žena si povzdychla. "Na spoustu z vás tady ale jenom plýtvám dech. Za třicet minut bude většina z vás po smrti, takže si zbytek vysvětlení nechám jen pro ty, kteří si to zaslouží." Znovu se vznesla do vzduchu a zastavila se asi deset metrů nad vyděšeným davem. "Je čas seznámit vás s vašimi novými životy. Zasloužete si je."

Před očima všech přítomných se objevil stejný interface jako předtím před ženou s rohy.

SCÉNÁŘ Č. 0

OBTÍŽNOST: D

PODMÍNKY PRO SPLNĚNÍ:

PŘEŽIJTE

TRVÁNÍ: 30 MINUT

ODMĚNA: ŽÁDNÁ

TREST PŘI SELHÁNÍ: SMRT

Ze všech směrů se najednou začaly ozývat bolestivé výkřiky lidí. Z nebe se sneslo něco, co vypadalo jako wyvern a mířil přímo ke skupině stojící u stánku s jídlem.

Rin, která stála opodál si všimla toho, že jejím směrem běží něco, co vypadalo jako velká zmutovaná krysa.

Suiriyu

Stál tam a poslouchal tu nebeskou píčovinu, sice nechápal, kde se tu berou tak dobré reklamy, ale rozhodl se to ignorovat a pouze si spestřit čas při čekání na svoje jídlo. Pak to začalo být zajímavé v moment, kdy začali vážně umírat lidi v okolí. Sui nebyl žádné ořezávátko, ale v tenhle moment se ho zmocnil strach a začal si uvědomovat, že tady jde o něco více než projekťáka s velkými reproduktory. Zbytek přednášky si proto už vyslech s o něco větším zájmem a mezitím začal chálovat svoje špagety s masovými kuličkami. Když se na tabuli ukázalo, že je jejich cíl přežít, neváhal a překočil pult obchodu a společně s jídlem se schovával pod pultem. Během toho cháloval, dokud se to venku neuklidní.

[name=rin]Hasegawa Rin[/name]

Rin se pokoušela odtamtud rychle zmizet, než skončí zapletená v něčem, čem nechce. Co kdyby se tam najednou začalo střílet nebo něco. Pochybně na to zúčastnění vypadali dost.
Jenže to nestihla včas a něco se tak skutečně semlelo, než stihla zmizet. Zvuky věčně hlučné Shibuyi, až na hlasy lidí kolem, utichly a stejně tak i ta spousta světel uhasla. Když Rin vzhlédla k obrazovkám a neonovým světlům byly všechny pohaslé jakoby v celé Shibuye vypadl proud. A co víc, když očima zabloudila k nebi, zůstala zírat s otevřenou pusou. Takhle vypadající nebe ještě před tím nikdy neviděla. Vypadalo to jako by se dívala na oranžové noční nebe s viditelnou mlhovinou.[rec=rin] "Co to...?"[/rec] vydechla překvapeně. Podobné překvapení slyšela i od spousty lidé kolem. Tohle se rozhodně nevidí každý den stejně jako zhasnutá Shibuya.
Kupodivu to ale očividně nebyla jediná šílená věc, kterou pro ně měl dnešek v plánu. Odnikud se ozval ženský hlas, ze kterého Rin přeběhl mráz po zádech, a po něm z nebe scházela....ano scházela...jakási žena s rohama. [rec=rin]"Oni?" [/rec]pronesla tiše stále zmateně. To jí totiž ona žena připomínala. Rin se musela při tom pohledu štípnout. Musela přeci spát. Tohle nebylo jinak možný. Avšak štípnutí bolelo a Rin se bohužel neprobudila zpět ve své posteli.
Místo toho byla stále tady a poslouchala onu rohatou ženu povídat něco o znovuzrození, příležitostech a jak na ničem nezáleží a všichni si jsou rovni. Rin z toho byla dost zmatená popravdě a nebyla v tom viditelně jediná. Nějaký úředník svou zmatenost i vyjádřil nahlas, ale jen tím onu ženu naštval a vybuchla mu za to hlava. Rin sebou pořádně cukla a naprosto šokovaně zírala na tu scénu odehrávající se jen několik metrů od ní. Rukou si zakryla ústa, aby potlačila šokovaný výkřik deroucí se jí z hrdla. Byla tak v šoku, že ani nevnímala to, co žena říkala potom. A moc tomu ani nepomáhal fakt, že jen o pár okamžiků později začaly explodovat hlavy i utíkajícím panikou křičícím lidem. Ještěže Rin byla dost v šoku na to, aby její nohy poslechly hlavu a daly se s křikem na útěk taky. Jinak by i její hlava skončila na kaši rozprsklá kolem.
Částečně se dokázala vzpamatovat až ve chvíli, když žena řekla, že za třicet minut bude většina z nich po smrti a před obličejem se jí objevil holografický display říkajíc jí, že má přežít třicet minut jako by tohle byla jen nějaká hra. Že se radši nevykašlala na knížku a nejela domů metrem.
A pak se začaly objevovat monstra. Hlavní překážka pro jejich přežití. U výdejního okýnka, kde se před tím odehrávala ta podivná scénka se objevil wyvern a o nějakých padesát metrů od ní se vynořila pořádně velká odporná krysa blížící se jejím směrem. Dle zvuků, které slyšela ale tahle dvě monstra určitě nebyla jediná.
Rin couvla a podívala se kolem po nějakém místě, kam nebo za co by se mohla ukrýt. Nebyla hrdina, aby tu chladně vytáhla luk a začala střílet. Byla jen člověk jehož smysly křičely, že má utéct a někam se schovat. Nějaké možné hrdinství může řešit až trochu potlačí paniku alespoň minimálním pocitem relativního bezpečí.

[name=shin]Shiroyama Shin[/name]

Shin byl soustředěn především na výtržníka samotného. Přesně tak, jak to ale většinou bylo, naštěstí se mu potvrdilo i teď, že u takových většinou stačí tak nějak mávnou odznakem, a člověk dokáže spoustu problémů trochu poklidnit ještě předtím, než se stanou doopravdovým průserem. Původně koukal i na barevnovlasého týpka hned vedle - podle toho, jak vypadal, tak se zdálo, že oba dost možná dělali problémy. Ale tenhle ustoupil hned, jak se to začalo přiostřovat, takže jeho pozornost mohl mít právě výtržník.
Ten se rozhodl ustoupit, řekl mu, že hlavně klídek, a že je to nekuřácká restaurace. No, značku Shin nikde neviděl, ale byl to docela roztomilý pokus o lež. Shin jemně přikývl. Úplně upřímně, nechtěl se tu moc zdržovat s obyčejným výtržnictvím, nebylo to v jeho popisu práce normálně, nebyl měšťák. A tak přikývl. [rec=shin]"Přesně tak. Udržíme to v klidu."[/rec] řekl k tomu klidně, a schoval zase odznak. [rec=shin]"O klid poprosím i vás, slečno. Teď, občanský průkaz, pros..."[/rec] pokračoval Shin. Nedělal si iluze o tom, že by tenhle týpek neměl po ruce nějaký falšovaný, a tak bude jeho problém gone ve chvíli, kdy si ho Shin zapíše. A nebo si prostě zaplatí pokutu za výtržnictví, druhá možnost. Na basu tohle nebude. Ale to paničce nahlas neměl v plánu říkat - ať si ho klidně zažaluje na to jméno, co mu teď výtržník dá, však vypadala, že peněz na to má až dost...
Větu ale doříct nestihl, protože v tom najednou celá ta nejrušnější třída Tokya ztichla. [rec=shin]"..hmm?"[/rec] místo dořeknutí věty se otočil Shin, a vydal ze sebe zahmmovací zvuk, protože zrovna mluvil, že. Když se otočil, všiml si první - kromě toho, že všechno bylo vypnuté, nebe. Bylo najednou rudé, plné hvězd, které tam předtím nebyly. A do toho se ozval hlas. A ten hlas velmi brzy získal i podobu. A byla to podoba, co vypadala takřka nadlidsky. V Shinovi bojovaly dvě strany, jedna, která se do toho chtěla vmíchat, a druhá, která ho zamrazila na místě. A ukázalo se, že poslouchat instinkty místo priorit bylo pro jednou dobře, protože se to dokázalo jako pud k přežití. Ten neměl nějaký úředník, a jeho hlava doslova praskla pod náporem čehokoli, co se ta divná entita rozhodla udělat.
Shin věděl, že je to real deal. Proč? Protože tohle by za a nešlo nafakeovat, za b, kdyby tu mělo být nějaké představení takovéhleho kalibru, Tokijská policie by o tom věděla a informovala své lidi, co se tam měli zrovna nacházet. Něco takovéhle by se jim neutajilo. Ale místo toho... stál tam, a netušil stejně tak, co se děje, jako všichni ostatní. Když pak na něj dokonce ukázala, opět nemohl pomoci pudu sebezáchovy a jemně cuknul. Co se to tu sakra dělo.
Entita pokračovala, a dodala k tomu něco o penězích a lidech žijících tu zadarmo a whatever. Yeah, kdyby viděla způsoby, kterým se tady braly a zhasínaly životy bez větších důvodů, zoufalost a utrpení pozůstalých, a nářky dětí zabitých za to, že byly mladé a nedokázaly se bránit, věděla by, že někteří lidé za život na Zemi platí víc než dost. Ale nebyla pointa něco takového říkat. A spíš nebyla odvaha. Místo toho nezbývalo než si poslechnout tenhle sebevzývavý blábol. Ženská se v tu chvíli rozhodla, že si prý musí zasloužit své životy, a rozhodla se odletět stejným způsobem, jako přiletěla. Shin hledal nějaké létající nástroje, jak se jeho mysl pořád snažila nějak logicky najít k tomuhle všemu vodítka, ale nenašlo se nic.
Místo toho se mu před očima objevil interface. Shin byl hráč her, tak věděl, jak to vypadalo. Že prý přežít, 30 minut. Shin překvapeně zamrkal, jak pomalu zpracovával všechno, co se stalo... a v tu chvíli mu smysly zavalily bolestné výkřiky lidí, a když vzhlédl vzhůru, viděl Wyvernu, která si to k nim mířila, jakoby byli Witcheři a tohle bylo normální úterý. [rec=shin]"Do úkrytu!"[/rec] zvolal tak nějak automaticky, jak měl naučeno, když bylo potřebovat nějak koordinovat při větších akcích nevinné lidi kolem, a sám rychle kouknul, kde by mohl uskočit, ideálně klidně oknem do nějaké budovy, kde se schoval. Tam se skryl za zeď, a vytáhl svoji pracovní vysílačku.
[rec=shin]"Shiroyama Shin, na Shibuyi. Máme tu situaci, pošlete, co můžete."[/rec] zahučel do vysílačky. Ve většině takových situací to nefungovalo, ale jestli tady ano, tak výborně. Tak jako tak, pak si Shin udělal rychlé uklidňovací cvičení. Spočetl si všechny prsty, ano, jeden, dva...devět, deset. Jeho mysl byla pořád relativně čistá, nebyl blázen.
A tak se nadechl, a do rukou připravil svůj revolver. A v tu chvíli se podíval ze svého zákrytu, co uvidí před sebou. Nebylo to přímo jeho odvětví, ale i on měl pomáhat a chránit, sakra. Nemůže tam zůstat celou dobu jen schovaný. Ještě pořád určitě šlo zachránit život spoustě nevinným

[name=XXX]Seo-jun Park[/name]

Situace, kterou zřejmě všichni odsoudili k vyhrocení, skončila kupodivu poměrně mírumilovně. Jenom pár vydírání právníky a vězením, ale jinak žádná krev. Seo-juna však nějaká pouliční rvačka nijak nezajímala. Co mu ale zvedlo náladu bylo štědré dýško od rybího sushi mastera. To bylo asi poprvé, co dostal ve své práci dýško. Většinou lidé na fastfood plivou a celkově v Japonsku nebylo moc tradice dávat víc peněz, než se chtělo, takže jenom pokývl hlavou na vděk, i když by mu měl říct, že hned za ním byla značka se zákazem kouření. Zřejmě proto to policista tolik neřešil, protože nebyla vidět.
Hlavu zandal zpět a chtěl dát týpkovi sklenici s vodou, protože saké žádné neměli, ale když si začal peníze srovnávat v ruce, zhasla světla. Popravdě, bylo skoro nereálné, že by takhle v centru vypadla elektřina, navíc, byl tam tak krátce, že nemohl vědět, jestli je to normální. Problém byl však s online objednávky, protože se zřejmě celý systém bude muset restartovat. No prostě práce navíc před zavíračkou.

Jenomže se nejednalo o žádný obyčejný výpadek proudu. Z okénka byla slyšet slova ženy. A jakmile se dostaly až k němu, přešel mu mráz po zádech. Zřejmě poprvé za posledních 10 let. Sundal zástěru a vyšel hlavním chodem z restaurace ven na ulici, kde se začali shromažďovat ostatní. Popravdě, než že by pociťoval strach, tak v něm začala bublat hořkost a kyselostí a trpkostí. Slova ho urážela a zmatení spíš nahrazovala zlost. Avšak zatnul pěsti a bolest zabořených nehtů v dlani ho držela při smyslech. Když však začali vybuchovat hlavy, s Seo-junem to ani nehnulo. Svůj pohled držel na démonické bytosti.
Uvědomoval si, že ničemu, co se stalo, nerozumí. Začala se šířit panika a ti chytřejší spíš stáli jako solné sloupy, než aby se začali schovávat. Zřejmě všichni čekali, co se tedy bude dít. A v tom se přímo před jeho očima objevilo holografické menu. Všiml si, že ho viděli všichni. Přežít. To bylo to jediné, co potřeboval vědět. Když se začali objevovat wyverny a přerostlé krysy, už běžel dávno pryč směrem od nich. Nejlépe zpět do jeho bytu, kde bude mít vše, co potřebuje. Bohužel, nožík, co měl u pasu se s tímhle nevyrovná.

[name=akihiko]Taguchi Akihiko[/name]

Ano, dávat dýška v Japonsku nebylo úplně tradiční a pro staré generace to bylo kolikrát i urážlivé. Ono ale hodně věcí co Akihiko dělal nebylo úplně tradiční a dost lidí to uráželo a bylo mu to úplně jedno. Možná i to se mu na samotném dýšku líbilo nejvíc. Okno se znovu otevřelo a on se těšil na svoje sake před cestou. Místo toho ale vypadl proud. Akihiko očekával zemětřesení a proto instinktivně zvedl hlavu a hledal místo kde by na něj mohlo spadnout nejméně věcí. Místo toho ale spatřil nějakou ženskou s rohy. Jako asi skoro každý očekával nějaké představení, to ho ale hodně rychle přešlo po tom co prvnímu chlápkovi praskla hlava. A potom dalšímu a dalšímu. Moc dobře rozeznal pach krve a uvědomil si v jakých hovnech se tu nachází. Upustil nedokouřenou cigaretu na zem.
[rec=akihiko]"Do prdele.."[/rec]
Dostal ze sebe dost potichu nevěřícně s pusou dokořán. Zkusil si aj dát facku jestli náhodou není na nějakým fakt špatným tripu, ale facku sakra cítil. Trošku to znělo jako komunistická propaganda, na ničem nezáelží, všichni jsme si rovni, penězi si vytři prdel. Stál tam jak přilepený k zemi dokud se před ním neotevřel interface s jasným úkolem a on si uvědomil, že musí začít jednat jestli taky nechce skončit jako protlak. A taky se tu teda objevil drak, jehož úmysly byly taky dost jasné. V ten moment Akihiko šlápl do vrtule a dost zrychleně se začal prodírat davem. Sem tam někomu instinktivně sáhl do kapsy, to už byl prostě reflex, nebo rozdal loket aby se dostal dál když se ho někdo snažil chytat nebo ho nějak zdržoval. Jo, šlo mu převážně o jeho přežití a ne nějakých random lidí, nebyl žádnej hrdina. Musel se dostat domů a pak může vymyslet co dál.
[myslenky=akihiko]"Takže postupně. Jak se dostat domů?"[/myslenky]
Naváděl sám sebe v hlavě. On to domů neměl zase tak daleko, ale určitě bude taková cesta příjemnější s nějakým vozidlem. A na to se nabízelo několik scénářů. Najít nějakou starou generaci motorky, která půjde nakopnout bez klíče nebo najít někoho už s nastartovaným vozidlem a prostě si ho půjčit. Proto se během tohohle prodírání davem snažil nějaké takové možnosti všimnout. V hlavě měl záblesky toho všeho co se stalo a ta ženská řekla. Pro člověka který se už pohyboval za hranou zákona tohle všechno mohlo znamenat, že skočí hodně rychle daleko za hranu.

[name=misaki]Watanabe Misaki[/name]

Pomineme-li, že si natloukla sedínku a zaprášila kostýmek, byla na tom ještě dobře. [rec=misaki]"Ano, takže každého z 30% naší populace, který si tu zapálí prostě hodíš do popelnice. Ideální osvěta proti kouření,"[/rec] neodpustila si Misaki poznámku, zatímco lovila občanský průkaz pro pana detektiva. To byl však jen začátek problému, najednou se totiž vše začalo měnit. [myslenky=misaki]Wut? Tolik jsem toho neměla,[/myslenky] blesklo jí hlavou, zatímco začala poslouchat proslov něčeho, co vypadalo, že vypadlo z nějaké vizuální novely. Okamžitě se trochu propleskla, aby si uvědomila jestli ještě vnímá. Nepamatovala si totiž, že by někdy souhlasila s testováním rozšířené reality nebo něčím podobným. A soudě podle ticha a výrazů všech nebyla jediná, kdo to viděl.
[rec=misaki]"Může to být realné?"[/rec] vydechla během proslovu, zatímco se kousla do pravého palce a začala přemýšlet. Kdy se propadla do hloupé videohry? Copak nevěděli, že k takovému zapojení je potřeba potvrdit spoustu věcí a papírů?
Z byrokratického přemýšlení jí vytáhla až exploze několika hlav, mrtvoly a wyverny. [rec=misaki]"Tak fajn... je to jen hodně realistický Gothic,"[/rec] uklidňovala se. Jako manažerka věděla, že teď nesmí zatuhnout. Ne, potřebovala možnosti. Strážník už velel, aby šli všichni do krytu. Jenže tam nastane panika, lidi budou šlapat přes sebe a to nebylo dobré. Ne, podle toho displeje musela vydržet aspoň 30 minut, aby se dostala dál. Z kostýmku tedy vytáhla svůj iphone a rychle poslala zprávu SOS pár rodinným známým. Taky jim nasdílela polohu. Respektive... to chtěla, aspoň do chvíle než zjistila, že tohle jí bylo k ničemu.
[myslenky=misaki]Polda volal...[/myslenky] blesklo jí myslí, zatímco vyrazila cestičkou, kterou si už razil Akihiko pryč. Když bude nejhůř, bude si s ním moci dát ještě poslední cigáro před smrtí. Mezitím zkusila vytočit jedinou spolehlivější osobu než byla ona, a to svého otce.

Suiriyu >

I přes to, že tohle jídlo pocházelo z úplně jiného konce světa, bylo jako vždy výborné. Těstoviny uvařené k dokonalosti, domácí boloňská omáčka a masové kulčiky smíchané z hovězího a vepřového masa v dokonalém poměru. Místní kuchař, který byl zároveň i Seo-junův vedoucí, byl původem z Japonska. Jeho kolegové z branže by ho zřejmě za skutečného kuchaře neoznačili kvůli druhu jídla, který pro místní labužníky jako byl Suiriyu, připravoval, ale to neměnilo nic na faktu, že jeho fast food patřil ke špičkám Shibuyi.
O to horší byl možná fakt, že tam jeho bezvládné tělo postrádající horní část hlavy seděšlo opřené o zeď nedaleko blonďaté hory svalů.
Schovat se bylo v takové situaci moudré rozhodnutí, protože ačkoliv byl Suiriyu netradičně velký chlapík se silnými fyzickými předpoklady, nevěděl, co se jeho směrem blíží, takže stavět se tomu do cesty by bylo velice nerozumné. Takhle mohl doplnit potřebnou energii a následně se zaměřit na svoje příští kroky.
Jelikož se teď schovával pod pultem, nemohl vidět, co se venku děje, ale podle vyděšených křiků a monstrózního řvaní se dalo celkem jednoduše vydedukovat, že za jeho zády probíhal souboj o život přesně tak, jak slíbila rohatá žena.
Krátce po tom, co se mu podařilo dopracovat se na konec svého talíře se celý stánek zatřásl. Znělo to, jako by něco velkého přistálo na střeše.
Suiriyu si všiml, že z okénka, které bylo přímo nad jeho hlavou, byly vidět obrovské ostré drápy zbarvné krví do rudé barvy. A hned za tím pomalu následovala hlava na dlouhém šupinatém krku, která se s hlasitým čmucháním natahovala dovnitř.
Protože byl velikán pod pultem, zatím si ho nevšimla.

Rin >

Jednalo se vskutku o ponurý pohled. Krysa - nebo spíš stvoření, které jí připomínalo, se přibližovalo, ale po cestě se zastavilo u každého člověka, který jí přišel do cesty a rychlým, avšak dost brutálním způsobem, se postaralo o jejich zánik. Netrvalo to dlouho a po dlouhých tesácích, které monstru trčely z huby, odkapávalo velké množství tmavé krve.
Rin jednala rozumně. Nebyla žádný trénovaný bojovník a i přes to, že dokázala střílet z luku, nemohla říct, jak moc velké zranění by tvorovi dokázala způsobit. Krysa velká jako lev mohla mít pořádně tuhý kořínek a něco takového by navíc mohlo způsobit, že by se z mladé ženy stal cíl číslo jedna.
Problém byl, že se jí do cesty pletly desítky lidí. Zakopávali a naráželi do sebe. Do Rin taky. Než se vůbec dostala ze své původní pozice, tak se dvakrát musela zvedat ze země.
Nejhorší na tom bylo, že tohle se dělo všude. Kam se podívala, lidé utíkali na druhou stranu. Muselo jí dojít, že kdyby se vydala na jakoukoliv stranu, srazila by se s davem, který se snažil utéct jejím směrem. Muselo to znamenat, že podobná nebezpečí na ně mířilo ze všech stran.
Pozitivní ovšem bylo to, že tohle byla Shibuya. Jestli někde existovalo místo, kde se dá schovat, bylo to tady. Jen kolem Rin bylo několik malých obchodů a nedaleko odtud bylo celé velké obchodní centrum. Taky tu bylo metro, do jehož vchodu přímo viděla, ale hnalo se tam několik lidí, takže hrozilo, že se zasekne v dlouhé řadě. Bylo to ale nejblíž.

Shin >

Mladý policista se jako první musel vyhýbat útoku monstra, protože wyverna si to mířila přímo na jeho pozici. Naštěstí ho v tomhle podržely jeho bystré smysly a hbitost, takže se mu podařilo dostat se pryč a schovat se v první budově opodál. Jednalo se o nějaké malé knihkupectví. Zároveň s ní se tu schovávali další čtyři lidé. Stará paní, která musela být místní prodavačka. Shin to mohl posoudit podle toho, jak byli oblečení, protože v tuhle roční dobu bylo venku docela chladno a stařenka byla oblečená tak ideálně pro pokojovou teplotu. Za pultem byla navíc židle a většina prodavaču by samozřejmě stála. Jednalo se o jakési nepsané pravidlo profesionality. Opak by byl jen v případě, že už to člověk nedokáže.
Dva z těch, co se tu schovávali navíc vypadali jako studenti. Měli na sobě stejné hnědé uniformy, takže nejspíš spolužáci. A ten poslední byl muž kolem čtyřicítky. Prozrazovaly ho tmavé vlasy s šedivými kotletami a výrazné vrásky pod očima. Fyzicky na tom ale byl pořád dost dobře. Podle obleku a drahých hodinek zřejmě nějaký byznysmen.
Když se Shin pokusil kontaktovat svoje kolegy na středisku, neozvalo se bohužel nic jiného, než jen statický šum. Bylo by krásné, kdyby se v takové krizi něco dařilo, ale vzhledem k tomu, co se stalo se vším elektrickým vybavením, to dávalo smysl. Tedy nedávalo, ale vlastně dávalo. Nikdo neví, co přesně se stalo, ale všichni viděli, že se to stalo. Ye.
Pokud se Shin podíval z okna, všiml si hned několika věcí. Všichni, co se snažili utéct pryč, se obraceli a jak o život sprintovali na druhou stranu. Jako by se je ten, kdo vymyslel celý tenhle hrozný scénář, snažil nahnat zpátky na nejznámější přechod na světě. Muselo to znamenat, že příšery na dav útočily ze všech směrů.
"V-vy jste policista, pane?" zeptal se Shina najednou jeden z těch studentů. "Zachráníte nás prosím?"

Seojun >

Seojun dokázal zachovat chladnou hlavu, což vzhledem k jeho výchově dávalo smysl a sehnat si něco, co mu pomůže přežít v téhle velice netradiční situací, bylo nejlepší rozhodnutí, jaké teď mohl udělat, avšak jen za předpokladu, že se dokáže vyhnout těm ohavným zrůdám, které za jeho zády trhaly těla nevinných lidí na kusy.
A hodně rychle zjistil, že něco takového se asi nestane, protože přímo ve směru, kterým teď běžel, uviděl něco dalšího.
Šváb. Škůdce, se kterým má problémy velké procento populace naší planety. Hodně těžko se ho zbavuje za normálních okolností, ale co teprve když měří tři metry a vraždí všechno, co se mu připlete pod nohy?
Seojun mohl pokračovat dál a zkusit ho obejít, ale všiml si toho, že se o to pokusilo několik lidí, ale všichni pak bezvládně dopadali na zem bez známek života.
Jeden z prchajících, se mladíkovi připletl do cesty a narazil do něj. Pokud se o svých příštích krocích nerozhodne hned, tak ho dav, který se teď řítil přímo jeho směrem, zadupe do země.
Pozitivní bylo, že měl pořád několik možností, jak využít lokace, ve které se zrovna nacházel. Pokud potřeboval vybavení, nedaleko odtud se nacházelo velké obchodní centrum, které bylo známé tím, že v něm člověk najde téměř všechno, co potřebuje.
Pokud se chtěl schovat, bylo tu metro, ale do něj se teď cpalo lidí, že by to nedokázal spočítat, i kdyby na to měl čas.
Byla tu velká spousta všech možných obchodů, parkovišť, temných zákoutí. Hodně budov tu také mělo požární schodiště, po kterém se mohl vydat na nějaký high ground.
Seojun měl oproti ostatním jistou výhodu a to byl fakt, že tady pracoval. Znal to tu.

Akihiko >

Akihiko měl podobný problém jako Seojun. Vydat se pryč zřejmě nebyla možnost, protože čím dál odcházel od místa, kde všechno tohle začalo, cítil narůstající nebezpečí.
Tohle konkrétně doslova cítil, protože to zapáchalo jako ten nejhorší kanál plný odpadů, ke kterému se nikdo nepřiblížil dlouhé roky.
Octl se teď na hlavní silnici, která byla plná troubících vozidel a dokonce i několika opuštěných, které si teď doslova říkaly o to, aby se v nich svezl na svoji vysněnou destinaci. Problém byl, že ten smrad vycházel přímo ze směru, kterým se chtěl vydat. A netrvalo to dlouho, než ten puch dostal tvar. Pro fanoušky Pokémonů by se dalo říct, že to vypadalo jako Muk. Tvarem, ne zbarvením. Bylo to zhruba pět metrů vysoké a roztékalo se to do šířky takovým způsobem, že to pokrývalo celou silnici. A pomalu se to blížilo Akihikovým směrem. Někteří lidé se tomu připletli do cesty a když s touhle slizky vypadající odpornou věcí přišli do kontaktu, rozpustili se, jako máslo na horké pánvi. Byl to pohled, který by i v člověku s hodně silným žaludkem nakopl dávící reflex.
Byla to pak i možnost, že by to zkusil objet druhou stranou, ale pokud se ohédl, všiml si, že lidé utíkají i odtud směrem k němu. Taky si všiml toho, že ho následuje ta žena, kterou se pokusil okrást.
Protože byl Akihiko takzvaně streets smart, věděl, že existuje spousta cestiček, které hodně lidí nezná. Mohl se tudy pokusit dostat pryč, ale hrozilo, že i tam narazí na nějaké nebezpečí a kvůli nedostatku rozptýlení ze strany prchajícího davu by se pak mohl stát jediným cílem něčeho hladového.
Potom tu byly ostatní možnosti. Metro, obchodní centrum nebo ulice, ve kterých vlastně existoval nespočet schovávaček, kde by těchto pekelných pětadvacet minut mohl přežít.

Misaki >

Situace jako tahle by uvítala, kdyby měl jednou pravdu skeptický člověk, ale bohužel se vážně jednalo o realitu. Náhlou a krutou. To bylo podtrženo i tím, že když Misaki vytáhla svůj mobilní telefon, byl vypnutý a nejevil žádné známky toho, že by se chtěl zapnout. Zdálo se, že dny mobilního Teamfight Tactics jsou v tuhle chvíli u konce a to samo o sobě byl jeden konec světa.
Misaki se snažila následovat mladého muže s fialovozelenou hlavou, ale ten se jí ztratil v davu, když do ní narazil nějaký náhodný chlapík, který se pak rozplácl na zemi někde za ní. Naštěstí nehledala zrovna obyčejnou jehlu v kupce cena, protože si vybrala týpka, který se rozhodl jít proti všemu, co bylo považováno za tradiční vzhled mladého japonského muže.
Uviděla ho znovu zrovna v momentě, kdy se dostal na hlavní silnici a pro popis situace poprosím kouknout do Akihikova GM postu.
Misaki se mohla rozhodnout, jestli se s ním pokusí vytvořit partu a budou přežívat spolu. Nebo ho teď mohla ditchnout a pokusit se ukrýt se někde sama. Moc dobře teď věděla, jak jednoduché bylo všimnout si někoho takového.
Moc času na přemýšlení však nedostala, protože se najednou ozvalo hlasité bzučení a Misaki uviděla, jak se jejich směrem z nebe snáší dva velké (každá tak metr) vosy.

[name=akihiko]Taguchi Akihiko[/name]

Potkával se se smrady každý den, ale to co ho praštilo nyní do nosu bylo fakt hrozný. Ani nechtěl přemýšlet nad tím, co to mohlo tak smrdět, ale stejně musel. A i tak si nedokázal řpedstavit nic tak nechutného, aby to smrdělo takhle. Dlouho si tím ale hlavu trápti nemusel, protože zdroj toho smradu uviděl.
[rec=akihiko]"No tak to mě třeba poser. Jak se odsud mám jako dostat?!"[/rec]
Zanadával si opět pro sebe během toho co se několikrát otočil na místě, mapoval situaci, snažil se nedostat panický útok, nepoblít se a do toho všeho se musel rozhodnout co dál. Během toho mu v hlavě naskočila slova té ženské o tom, jak většina zemře a další věci si nechá až pro tu hrstku co přežije. Znamená to, že se bude dít něco dál?
[myslenky=akihiko]"Zasloužit si nový život."[/myslenky]
V hlavě mu naskočil film, který kdysi viděl. Už si nepamatoval název, protože ho to moc netankovalo, ale lidi z nějakých území tam mezi sebou bojovali, celé se to živě vysílalo a na konci zůstal jen jeden. Ale jestli si to pamatoval dobře, tak se účastníci měli do nějakého bodu dobře a vítěz se pak měl sakra dobře. Nejspíš se jednalo o něco úplně jiného, možná zamotal víc filmů dohromady, ale tak či onak bylo teď zadání jasné. Přežít.
[rec=akihiko]"No dobře, jedno po druhém.."[/rec]
Už zapomněl, jak vypadala ženská kterou se pokusil okrást u restaurace, takže si ani nevšiml toho, že za ním někdo šel. Řešil prostě sám sebe. Místo prodírání davem se nyní rozhodl pro jinou variantu a to bylo vylézt na nejbližší auto. Bylo jich tu přeci jen dost a tak se přeskakováním po jejich střechách vydal směrem do obchodního centra. Přišlo mu to jako ideální místo, velký uzavřený prostor rozdělený na spousty menších prostorů. Hromada věcí k využití jako bonus. Dokud to šlo, skákal po autech. Jakmile se zařadil opět do davu, tak si počínal stejně agresivně a pomalejší lidi odstrkoval, jestli se ho někdo chytal tak taky dostal.

[name=misaki]Watanabe Misaki[/name]

Ano, číst a hrát takovéhle věci byla pohoda, člověk totiž nevnímal všechny ty ostatní vjemy, které tu teď byly. A pravdou bylo, že to tu smrdělo i bez přítomnosti Mukovitých potvor. Tohle bylo něco, z čeho se zvedal kufr i někomu tak povrchnímu jako byla Misaki. Na jednu stranu chtěla dropnout tu barevnou hlavu a jít si po svém, tak jako obsah jejího žaludku, nadruhou stranu to vypadalo, že ten maník věděl aspoň trochu jak se v tomhle bordelu pohybovat.
Musela udržet pozornost. Na moment jí tak vyrušilo jen bzučení za prdeli. [rec=misaki]"Hmyz... nesnáším hmyz," [/rec]zabědovala, zkusila mu do cesty pošoupnout nejbližší lidstvo a sama pokračovala v cestě. Už teď jí v hlavě běžel scénář, že pokud tohle přežije, hned si oficiálně zařídí zbrojní průkaz. Jakoby nestačilo, že věčně potkává nějaké usoplené zlodějíčky nebo fetky, teď tu měla jiné věci k lovení.
Naštěstí jí fyzička nedělala problém, nebyla žádné obtloustlé hovado, které by furt sedělo za kompem, ale vydatně dělala něco pro své zdraví. Takže jakmile se Akihiko dostal k obchoďáku přes střechy aut, měla by mu být už dost nablízku. Muselo se mu nechat, že měl dobrý nápad. [myslenky=misaki]Boty, musím vyměnit boty,[/myslenky] nadávala si v hlavě. Sice neměla podpatky, ale balerínky taky nebyly zrovna nejoptimálnější obuv.
Otázkou bylo, jestli měla hmyz stále za prdelí. Pokud ano, nejspíše ho musela řešit situačně. Třeba mu hodit další potravu do cesty. Snad jí to moc nezdrželo. Po cestě hledala cokoliv, co by se dalo použít jako improvizovaná zbraň, byť na to asi nebylo moc prostoru.

[name=shin]Shiroyama Shin[/name]

Shin přežil přinejmenším úvod, ale teď se tu děly velké věci a do jeho hlavy šla spousta různých vjemů a procesů. První se snažily to nějak logicky vysvětlit, ale nevypadalo to, že pro něco takového existovala opravdová možnost. A tak bylo načase žít s tím, že je to prostě realita, a se vším ostatním se vypořádat později. Pokud to byl nějaký trik, tak prostě bude muset žít s důsledky toho, co teď udělá. První úkol tady byl ale žít, tečka.
Přeskočil do jakéhosi obchůdku, který se ukázal být knihkupectvím. Nebyl tam rozhodně sám, což ho na jednu stranu trochu zabolelo. Nerad by viděl další nevinné umřít. Ale hell, nerad by viděl umřít sám sebe. Jeho první move bylo schovat se za zeď, a zavolat na základnu, ale pro popravdě nepřekvapení, z jeho pracovní vysílačky se neozývalo nic než šum. Shin si pořádně z celých plic vydechl. Byl tady na to tak, jak je.
Nebyl ale sám, viditelně. V místnosti s ním byli další čtyři lidé - dva pravděpodobně studenti, jedna stařenka, podle židle za pultem prodavačka, a pak jeden muž v nejlepších letech. Studenti se ho dokonce zeptali, jestli je policista a jestli je zachrání. Shin zavřel na sekundu oči. Snažit se pomoci ostatním pomáhalo se soustředěním. Viděl, co viděl. [rec=shin]"Jsem. Jedna malá ryba... ale pokusím se. Buďte potichu."[/rec] hlesl ke studentům, a sám z okna nenápadně pohlédl ven. Viděl, že všichni utíkali druhým směrem, směrem do centra. A zdálo se, už podle hlasů a skřeků předtím, že to bylo z mnoha směrů - a všechno je shromažďovalo v centru Shibuyi.
Shin se rychle zamyslel. V takovéhle situaci byly dvě možnosti - jeho mysl přešla k vyjednávání s teroristy. Respektive k faktu, že se s nimi nevyjednávalo. Jestli je všechno hnalo k centru, existovala možnost, že být tam byla možnost dobrá, a nebo naopak, zkusit se co nejvíc držet místa. A u lidí jako byla tahle... Shin se rozhodl vsadit na tu druhou. Kolem se hýbalo spousta lidí. Po ulicích. Ale jestli se monstra soustředila tam, jestli se soustředila na hnaní lidí k centru... možná by jim, v pohledu proti davu, mohl utéct malý obchod, kde se oproti ulicím nenacházel téměř nikdo. Jak to Shin řekl na začátku... byli malá ryba. A byla to jedna z mála výhod, co tady uvnitř spolu v knihkupectví měli.
Podíval se tak tedy na skupinku lidí kolem. [rec=shin]"Paní. Máte tu dveře, co vedou jen do budovy zvenku, a nebo i nějaké, co vedou hlouběji dovnitř?"[/rec] zeptal se té, co vypadala jako prodavačka. Jasné, že budou mít dveře ven... ale takhel v centru neexistovalo moc, jako 'malá budova knihkupectví!, většinou to byla část většího celku. [rec=shin]"Pane. Opatrně vezměte prosím tu židli, a zabarikádujte s nimi dveře, co vedou ven."[/rec] řekl ještě tomu týpkovi, co vypadal na čtyřicet. U toho očekával odpověď. Všechno to také říkal v polohlasu - čím méně pozornosti na tuhle budovu, tím lépe. S trochou štěstí by se jim mohlo podařit zůstat jako pevný bod v bouři, zatímco zlo se venku soustředilo na sejmutí všeho pohyblivého, protože to byla o tolik jednodušší a větší kořist momentálně.

[name=rin]Hasegawa Rin[/name]

Z toho pohledu na blížící se odpornou krysu vraždící nevinné vyděšené lidi kolem bylo Rin...no...bylo by jí z toho smutno, kdyby nebyla vyděšená k smrti. Takhle byla jen vyděšená a se svírajícím se žaludkem. Rozhodně jí z toho pohledu a všech těch zvuků bolesti a smrti kolem bylo dost zle, ale zvládala se na místě nezhroutit ani si připomenout, co měla k obědu. 
Teď však bylo nejdůležitější najít si nějaký úkryt, kde by se štěstím mohla přečkat těch pekelných třicet minut. Rozhlížela se tak kolem, při čemž jí dvakrát srazil dav na zem a ona se tak musela opět zvedat na strachem se třesoucí nohy. Kolem byla spousta obchodů a nedaleko i obchodní dům nebo vchod do metra. Metro okamžitě zavrhla. Tam se totiž většinou odehrával ten nejhorší stuff a při představě, že by se z toho tunelu místo vlaku vynořilo něco ještě většího než byla ta krysa...ne, metro prostě ne. Otázka také byla, jestli by se vůbec dostala k tomu obchodnímu domu, aniž by po cestě potkala nějakou jinou potvoru nebo jí neušlapal utíkající dav. A tak se Rin rozhodla pro to nejjednodušší a nejrychlejší řešení. Vběhla prostě do nejbližšího obchodu, kde se její další roky odvíjeli od situace uvnitř. Takový hlavní plán ale byl se tam zabarikádovat a schovat za pult.